close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Téma na listopad

4. listopadu 2015 v 20:25 | Tory |  Dialog (Listopad 2015)
Téma na listopad! Pamatujete si na lonské téma dialog? Takže tak :D Prostě povídka pouze v přímých řečech. Kdyžtak se podívejte na blog na to zadání, nechce si mi to psát znova a myslím, že vám se to nechce číst znova. Jediná podmínka je, že tam musí být slovo sluchátka, jinak je mi to jedno. (Ty podmínky z minula tudíž neplatí.)
Do chatu pošlu odkazy na jiné povídky v dialozíchkdyby měl někdo zájem, ale pár jich je i na blogu.
Tory
 

Téma na září

10. září 2015 v 20:08 | Tory |  Motivace (Září 2015)
Září 2015
Ahoj,
trochu později, ale... Je to tady. Všimla jsem si, že většina z vás nepíše, což je škoda. Proto jsem se rozhodla dát téma na tenhle měsíc docela volné. Dalo by se to pojmenovat jako "Vypsání se z nepsavosti". Jde o to, že napíšete nějakou povídky, a hlavní postavě dáte do cesty nějakou překážku, něco se jí stane nebo cokoliv co chcete, a bude to něco jako vaše problémy, proč ztrácíte chut k psaní. A motivace: dělám takovou tabulku, kam píšu kdo kolik povídek má a bodování. Za tuhlepovídku jsou místo normálního jednoho tři :D Hurá!
Pusttě se do toho. Pokud bude víc než pět povídek, udělám hlasování.
A prosím zkontrolujte si, jestli jsou vaše novější povídky na blogu :)
Tory

Nevyzpytatelné cesty

2. září 2015 v 20:29 | Katy |  Já fakt nechtěl/a! (Srpen 2015)
Nevyzpytatelné cesty
"Hej, ale já fakt nechtěl!" ozve se znenadání za mnou Jackieho hlas. Nemám sílu mu odpovědět. Beze slov hledí na záhadné tři stromy a v hlavě si srovnávám děsivou realitu. "jsem fakticky pako!" sedne si za mnou do trávy. "Nevěděl jsem, že tě to tak sebere. Myslel jsem, žes třeba něco tušila." Otočím se, a smutně se na něj usměju. "Ne, myslela jsem si, že mám úplně normálního bráchu. Až na to, že ovládá blesk a zřejmě bezdůvodně zabil několik lidí to je vlastně pravda." Prohodím sarkasticky." A navíc, ze všeho nejvíce mě děsí, že i když tohle všechno udělal, přeci jen to byl můj bratr a já necítím ani trochu lítosti nad tím, že jsem ho chladnokrevně zabila." Udýchaně po Jackiem hodím nečitelný pohled a taky si lehnu do trávy. Myšlenkami se vracím nejenom k bratrovi. Pořád musím myslet na ten sen. Byl tak živý a přesvědčivý, ale pořád to byl jen sen. A teď ty stromy! Zmateně zkroutím hlavou. Nedává to žádný smysl. Nebo snad přeci jen jo? Ta první dívka. Proč jsem se na ni jenom nepodívala pořádně. Tu druhou jsem stoprocentně nikdy neviděla, ale ta první… něco v mém podvědomí mi říká, že ji určitě znám. Jsem přesvědčená, že jsem ji už někde viděla. Ale kde? A kdy? Musím ji najít. Musím se o ní něco dozvědět. Jen kdybych si vzpomněla, kdo je to… otevírám oči a s rozhodnutím se postavím. "co teď?" podívá se na mě se zdviženým obočím Jackie. Mírně se na něj usměju. "Doufám, že nejsi na útěku tak dlouho a pamatuješ si cestu domů. Myslím, že bych ti mohla konečně představit svoji kočičku." Nadšeně se usměje a postaví se na nohy. "Teď ses jako sama pozvala k nám domů?" otáže se radostně, jakoby ho snad probudilo k životu, že se i mě zvedla nálada. "Jasně!" přikývnu a na ruce se mi objeví malý plamínek. Vkládám do něj jednu ze starých minci a potom už jen přihlížím důvěrně známému ladného skoku mého tygra z plamenů. Pobavené přihlížím Jackiemu obdivnému pohledu. Rukou na něj mávnu a ť se nebojí a naskočí si na něj za mě. V tu chvíli se už rozjíždíme podle Jackieho pokynů.
"Nechceš se opravdu trochu vyspat?" zeptá se mě už asi po páté, když mi dělá obrovské potíže udržet oči otevřené. Všude je naprostá tma. Můj tygr je jako plamen uprostřed nekonečné temnoty."Tak jo" přiznám nakonec rezignovaně a vyměníme si s Jackiem místa. Pevně ho obejmu kolem pasu a hlavu si položím na jeho záda. Rychle se propadám do jiného světa. "Sladké sny Kin," slyším naposledy příjemný hlas, než doopravdy přestanu vnímat.
Probudí mě až prudké zastavení. Cítím, jak Jackie ztuhnul. "Už jsem na místě Jackie?" zeptám se ospale. Nedostaví se mi žádná odpověď "Děje se něco?" zeptám se už s větším zájmem. Opět bez odezvi. Konečně se přiměji zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem. Ten pohled mě přimrazí stejně, jako Jackieho. Můj tygr zmizí. Nacházíme se před liduprázdnou vesnicí. Před námi stojí několik domků. Ehm… no tak trochu domků. Jen stěží si jde představit, že to byli úhledné rodinné domky poctivě opatrovávané. Právě teď vypadají všechny do jednoho jako haldy rozpadajících se trosek po velkém požáru. Oba ale víme, že tohle požár nezpůsobil. Udělá se mi mdlo. Tohle je i na mě moc. Jako v transu navedu tygra okolo vesnice k provizorně postaveným přístřeškům bývalých obyvatel. "Blesk" konstatuji spíše, než se zeptám jednoho z vesničanů. S kamennou tváří přikývne. Podle už značně vylepšeného přístřešku poznávám, že se to neudálo v posledních týdnech. Už není pochyb. "já…" položím Jackiemu ruku na rameno. Nevím co říct. Otočí se na mě. "Díky, žes ho zabila" řekne jen. Neznatelně přikývnu. Teď už opravdu ani přinejmenším nelituji. Pomalými kroky přejdu k ruinám jednoho z domů. Nevypadá nějak zvláštně. Prostě jako všechny ostatní. Až na pestrého motýla bloudícího bludištěm sutin. Je jako naděje pro nový život. Neumí najít cestu ven, je tam svobodný, ale zároveň zavřený, jako v nějaké kleci, jako v tom zaskleném městě… Mé myšlenky se zastaví. No jasně! Ta dívka ze snu! Byla to ta za sklem. Jsem naprosto přesvědčena. Teď jsem ještě více rozhodnutá ji najít. Musím myšlenky zavést jinam, než k věcem, které stihl bratr za svůj mizerně krátký život napáchat. Vrátím se zpět k lidem. Najdu Jackieho. Pořád se nehnul z místa. "Vracím se zpět k prosklenému městu. Ta dívka je tou ze snu" vysvětluji, než se s ním rozloučím. Otočí se na mě. "Můžu jet s tebou?" zeptá se. Takže tohle je opravdu jeho vesnice, pomyslím si. "Proč ne? Ráda budu cestovat se společností." Mírně se na mě usměje. Veškerý smutek z něho rázem vyprchá. I mě to zvedne náladu. Co se stalo, stalo se. Teď už to nevrátím. Nemá smysl se tím dlouho trápit. "Takže jedem navštívit tu ehm… psychicky labilní holku?" Nakloním hlavu na stranu. "Máš s tím nějaký problém?" zeptám se ho se smíchem a vzápětí už přivolávám svého tygra.
Katy
 


Žiješ jen jednou

2. září 2015 v 20:27 | Dity |  Já fakt nechtěl/a! (Srpen 2015)
Žiješ jen jednou
Stojím na opuštěném nástupišti. Nikdo jiný tu se mnou není, cedule, hlásající směry vlaků a jejich zpoždění, mlčí, není na nich jediné písmenko. Obě koleje jsou pusté, vlaky a lidé stojí až okolo dalších nástupišť. Vlastně, nestojím tu sama. Spolu se mnou je tu ještě moje věrná fena Střela. Je to slavanský vlčák, napůl vlk, a její žluté oči přejíždí pusté nástupiště. Mám strach, že si mě někdo všimne. Vypadám přeci jen krapet podezřele. Ale ještě chvíli tady musím stát, dokud nezachytím zprávu… Poslední část zprávy mám zanesenou do paměti - je příliš nebezpečné přenést ji na papír, byť jen na okamžik. Z protějšího vlaku mě sleduje dívka, přibližně stejně stará jako já. Pozorně ji sleduji, ale není to jedna z nich. Sleduje mě zkrátka proto, že vypadám moc nápadně. Z dálky se blíží nákladní vlak - můj spoj na další místo schůzky. Nebo úkolu. Zmocňuje se mě příjemné vzrušení, ale nedávám na sobě nic znát. Vlak se blíží a kvůli průjezdu nádražím nepatrně zpomaluje. Jeho nákladem je několik vagónů automobilů - sem se bude krásně nastupovat. Střela už si poodstoupila pár kroků ve směru jízdy, aby stihla nastoupit ona i já. Čekám na příhodný okamžik. Z druhého směru nádražím projíždí jiný nákladní vlak, takže mě není vidět ani z jednoho nástupiště. Rychle ustupuji o dva kroky, rozbíhám se a skáču. Trefím přesně mezeru mezi dvěma auty a za okamžik se v té samé mezeře objevuje Střela. Je to úžasně věrný pes! Pohodlně se uvelebuji pod autem, aby mě šlo zvenku co nejméně vidět, a bavím se představou, jak ta dívka, která mě sledovala na nádraží, sedí ve vlaku a diví se, kde jsem. Mizím stejně jako ve filmu. Oni to vždy skvěle vyměří. Nevím, jak to dělají. Možná mě, neustále sledují a pak mi jen dají vědět… Jak jinak by věděli, že se ty vlaky budou křížit zrovna tady? I když oni vlastně ví všechno. I to, kdy tenhle vlak zastaví. A kde. Mám vystoupit na první zastávce. Dává to smysl, protože vystupovat až na nějaké následující znamená zvýšení rizika, že mě někdo uvidí při té první. Dávám pozor na projíždějící vlaky pro případ, že bych ještě dostala nějakou zprávu, ale prozatím to bylo všechno. Dnešní kód je celkem jednoduchý, nemám problém si ho zapamatovat. Vlak zpomalil a velice brzy zastavil, takže než jsem stihla vylézt z podkuta, už se zase rozjížděl. Vyskočila jsem z něj tedy a setrvačnost pohybu dorovnala kotoulem přes rameno. Střela je v těsném závěsu za mnou. "Jdem." Můj hlas zní po dlouhé době mlčení podivně. Rozhlížím se po zprávě, až ji najdu pod uvolněným kamenem. Ukládám si do paměti důležitá jména a místa a zprávu okamžitě podpaluji zapalovačem a nechávám shořet na jemný popel. Ten pro efekt ještě rozfouknu po okolí a vydávám se na cestu. Dnešní úkol je obzvlášť těžký - ještě nikdy mi nebylo přiděleno vloupání do obývaného domu. Alespoň je prázdný - pro tuto noc. Střela zůstává venku. Je to tak lepší. Konečně jsem tady! A teď, kde to je? Předpokládám, že někde tady. Dobře, tak teď… Nebylo to Střelino zakňučení? Vyděšeně se otáčím k oknu, ale nenacházím odpověď, tak hledám dál. "No ne!" Trhnu sebou, oslní mě ostré světlo. "Kohopak to tady máme?" pokračuje mužský hlas. Hmátnu po pistoli za pasem. Ještě nikdy jsem ji sice nepoužila, ale… A najednou tma… Probírám se s šílenou bolestí hlavy, olizuje mě Střela. Nemám spoutané ruce - první moje myšlenka, když přijdu do plného vědomí. Rozhlížím se a je mi hned jasné, proč. Já i Střela sedíme v malém letadle. Letícím letadle. Vbíhám do pilotní kabiny. Pilot nikde, nastavený automat a kormidlo vyrvané. A místo něj… Bomba! A displej ukazuje už jen minutu a třiadvacet vteřin! Rychle se rozhlížím. Je napájená ze zdroje letadla a napojená přímo na jeho nádrže, takže jestli to vybuchne, celé letadlo letí do vzduchu! Ono už tam vlastně je, pomyslím si trpce a vytahuji z boty malinké kleštičky - povinná výbava. V hlavě si promítnu plán tohohle typu bomb a zároveň odklápím přední kryt. Jednám opatrně, kdykoliv to může… Střela do mě drcla čenichem. Je nervózní, uklidňuju se a zaháním myšlenky, že jako poloviční vlk, a tedy téměř divoké zvíře, vycítí, když se blíží jeho smrt. Srdce mi divoce buší, když si prohlédnu dráty a zjistím, že jsou tak nějak zamotané. Na barvy se už dávno nehraje, a tak si místo toho musíme pamatovat uspořádání, jenže tady jsou všechny smotané do jednoho chuchvalce a ze spleti červených vykukuje jeden černý. Podezřelé, proletí mi hlavou, když se snažím zjistit, odkud který drát vede. Vteřiny ubíhají a je jich zoufale málo! Konečně! Tenhle by měl bombu deaktivovat. Je to červený drát, vycházející skoro ze stejného místa jako černý. Klepou se mi ruce. Přikládám štípačky k červenému drátu, zhluboka se nadechuji a přestříhávám…
Dity
Pozn. autora: Byl to ten černý…
anketní otázka: představili jste si pod hlavním hrdinou kluka nebo holku?

Nový cíl

2. září 2015 v 20:26 | Joillapa |  Já fakt nechtěl/a! (Srpen 2015)
NOVÝ CÍL
K těm stromům mě něco přitahuje. Až nesnesitelně. Musím k nim. Vím, že mě tam něco čeká. Něco důležitého. Něco, co mě možná dokáže změnit. Možná to dokáže zaplnit tu hroznou prázdnotu, tu bezcílnost, kterou ve mně zanechala vražda mých příbuzných. Nelituju toho. Jen najednou nemám co dělat. Pouze utíkám a to mě nebaví. Taky se cítím zmatená, dezorientovaná. Třeba mě návštěva těch stromů dokáže uklidnit. Třeba mi řekne, co mám dělat. Jaký je můj další cíl. Protože ta nuda a nečinnost mě hrozně ubíjí. Vždycky jsem žila jen pro pomstu a nenávist. Ale pomsta je vykonána a já potřebuju něco, za čím můžu jít.
Nasadím si kapuci. Poprchá. To je dobře, aspoň můžu mít na hlavě kapuci. Nejlepší způsob, jak být nenápadná je chovat se tak, jako bych neviděla sebemenší důvod být nápadná. Tak se podle toho řídím. Jdu rychlým krokem někoho, kdo se snaží jen uniknout dešti. Těsně vedle cesty, skoro na obrubníku. Hlavu skloněnou. Míjím mladé lidi, taktéž spěchají, avšak oni domů, do tepla a sucha a za lidmi, které mají rádi. Já nemám domov. Je jich tu víc než obvykle. Přemýšlím proč. No jasně, mají prázdniny. Taky bych je měla, kdyby mi otec dovolil chodit do školy. Což mi nedovolil. Umím jen jakžtakž číst a to mě naučil můj přítel. Jdu sebejistě, i když nevím přesně kam. Ne. Má povrchová mysl neví kam, ale mé hluboké vědomí to ví. Věří. Vede mě.
Netuším, jak dlouho už jdu. Čas pro mě není důležitý, jen můj život a Tři stromy rostoucí v zastrčené uličce polorozpadlých domů. Přímo přede mnou. Mohutné, moudré, staré, klidné. Moje. Pomalu přicházím k nim. Přestalo pršet. Sundávám si kapuci. Vzduch voní promáčenou hlínou, mechem, mokrými zdmi a střechami a listím a kůrou. Čistotou. Na jiných místech voní vzduch jinak. Vím to. Výfukové plyny, spěch, strach, kanály, špína. Ale tady ne. Tady je klid. Neobydlené domy. Tři stromy. A já. Natáhnu ruku a dotknu se kůry tisu. Větve jsou nízko. Ve vidlici jedné z nich vyrůstající v ostrém úhlu od hlavního kmene si všimnu bílého záblesku. Růžek složeného papíru. Neubráním se zvědavosti. Vytahuji ho opatrně. Je to list vytržený z nějakého zápisníku, mnohokrát přeložený a trochu špinavý od hlíny. Rozložím ho. Text je psán modrým inkoustem. Psací písmo my vždy dělalo trochu problémy a tak mám problém přečíst skoro polovinu slov. Druhá je psaná malým tiskacím, tímtéž inkoustem. Je to asi přepsaný rozhovor, protože písma se takřka pravidelně střídají. Strčím papír do kapsy a vyšplhám do koruny tisu. Posadím se tak pohodlně, jak jen to je možné. Znova vytáhnu papír. První věta je psána tiskacím drobným písmem a končí otazníkem. Chvíli mi trvá, než rozluštím slova ve změti písmen.
"Kdo je přítel?" zní otázka. Odpověď mi zabere ještě víc času, protože je dlouhá a psacím písmem, které nejsem zvyklá číst.
"Přítel je člověk, který tě neodsuzuje, jen posuzuje tvé skutky a přemýšlí, proč jsi udělala, co jsi udělala. Přítel se snaží pomoct ti při rozhodování. Nedává tvým rozhodnutím přízviska jako dobrý, nebo špatný. Příteli můžeš věřit. To je hlavní." Konverzace pokračuje, ale mě dochází síly. Začíná mě bolet hlava a písmenka mi před očima tančí, aniž by dávala sebemenší smysl. Přemýšlím nad otázkou i odpovědí. Měla jsem někdy přítele? Byla jsem někdy přítelkyní? Zasloužím si přátelství? Vlna bolesti zaplaví mou mysl. Ne. Měla jsem přítele, ale on ve mně neměl přítelkyni. Jediným činem jsem to jednostranné přátelství zničila. Přetrhala jsem pouta. Zlomila ten vztah. Jedním jediným činem. Do ticha opakuji slova, která jsem měla říct tenkrát. Nejprve potichu, ale pomalu přidávám na hlasitosti. Nakonec křičím. Chci, aby mě slyšel.
"Nechtěla jsem. Hej! Vážně jsem nechtěla. Já fakt nechtěla!" křičím do ochraptění. Umlkám, až když se můj křik mění v nesrozumitelné skuhrání. A najednou vím. Nemůžu najít svého přítele z dětství, ten už neexistuje. Musím si najít nové přátele. Za pár měsíců se pátrání uklidní a za půl roku bude případ promlčený (zákon je v tomto jednoznačný, půl roku se zdá málo, ale ve skutečnosti nikdo nezvládl unikat déle než čtyři měsíce. Ale to jsem nebyla já). Nový přátelé. Nový cíl. Chci najít toho, kdo psal ten lístek.
Joillapa

TBC-porovnání smrtí

2. září 2015 v 20:25 | Joillapa |  Prostě umři (Červenec 2015)
TBC-porovnání smrtí
r. 1015
Ležíme na studené zemi. Je ráno. I přes to, že je chladno, cítíme teplo. Ráno je nám vždycky teplo. Stojí nás hodně přemáhání postavit se na nohy. Je to den ze dne těžší. Slunce už zahájilo svou nebeskou pouť. Smíme projít branou do města. Snažíme se splynout s davem lidí proudících dovnitř a potlačujeme kašel, jenž by nás prozradil. Jsme bosi a oblečeni do cárů látek neudržujících takřka žádné tělesné teplo. Kočičí hlavy náměstí nás vítají svým ledovým chladem. Sedáme si na ně a před nohy plné ran a promodralé zimou pokládáme misky. Jsme žebráci. Nemocní, pro které není na světě místo. Vyhnali nás z domovů, jelikož se báli o své zdraví. A nám nezbývá, než žebrat. Prosit kolemjdoucí o kousek chleba, nebo drobnou minci. Kašleme. Na rtech se nám objevují rudé bublinky sražené krve. Přiběhne k nám kočka. Je to naše oblíbená. Každý ji pohladíme po hlavě, ale nemáme jí co nabídnout. Lehne si kousek od nás a vyhřívá se na ranním sluníčku.
Dnes to vypadá obzvlášť bledě. Nikdo nám nevěnuje víc pozornosti, než kopanec. Nikdo z nás dnes nebude s nejvyšší pravděpodobností jíst. Dneska někdo zemře. Víme to. Cítíme to. Smrt nám stojí za zády a my sedíme na holé dlažbě a vykašláváme krev. Nic jiného dělat nemůžeme. Dnes je to extrémně špatné. Krve je víc a víc a v plicích míň a míň místa pro životodárný vzduch. Topíme se ve vlastních tělech. Přijde záchvat kašle. Kašleme dlouho. Lapáme po dechu. Ruce se třesou. Zatmí se před očima. Přichází konec. Nemůžeme se nadechnout. Tělo padá. Oči zůstávají otevřené. Smrt opět zvítězila. A my jsme volní. Konečně volní…


r. 2015
Ležím na studené posteli. Je ráno. Je mi teplo. Mám horečku. Jako každé ráno. Jsem unavená. Otevřeným oknem pronikají dovnitř s chladným čerstvým vzduchem i první sluneční paprsky. Cítím, že musím zakašlat. Přitisknu si ke rtům papírový kapesník. Když záchvat odezní, je pokryt rudými skvrnami krve. Z okna nevidím a světle zelená barva stěn také není nic, na co bych chtěla hledět stále dokola. Proto pozoruji rybičky. Vymoženost před smrtí. Jelikož z tohoto pokoje odcházejí pacienti pouze nohama napřed. Kdybych měla domov poslali by mě umřít domů. Ale já nemám kam jít. A tak mi sem dali rybičky. Akvárium s pěti rybačkami. Plavou tak nevzrušeně. Ve vodě. Voda. Voda je tekutá. Jako krev. Jako krev, která mi zaplavuje plíce.
Mám TBC čili tuberkulózu, souchotiny nebo oubytě, chcete-li, už velmi dlouho. Ale léčím se jen tři roky. A proto zemřu. Protože mi TBC nediagnostikovali včas. Já však chci žít. Nechci umřít. Chci žít, protože ty rybičky taky žijou. Chci žít déle než ony. Měly by umřít dřív než já. Takové blbé ryby. Proč ony žijí a já mám umřít? Nesnáším ryby. Neumí dýchat. Nemůžou dýchat. Nemůžu dýchat. Najednou. Nemám dost vzduchu. Lapám po dechu. Natáhnu ruku a ťukám do nočního stolku. Přivolávám sestru. Nejde. Proč nejde? Ťukám rychleji a silněji. Nikdo nepřichází. Proč? Proč mě nikdo neslyší? Proč mi nikdo nepomůže? Ruka ochabuje. Kyslík dochází. Oči upírám na akvárko. Ryby si nevzrušeně plavou. Ony plavou a já umírám! Nenávidím ryby…
Joillapa

Téma srpen

10. srpna 2015 v 15:57 | Tory |  Já fakt nechtěl/a! (Srpen 2015)
Ahoj,
zbytek prázdnin můžete využít k psaní další povídky s vaší postavou. U těch, které chodí do školy se bude příběh odehrávat o prázdninách, ale jinak je mi to jedno. Měla by tam zaznít věta:"Hej, ale já fakt nechtěl/a!"
Těším se :)

Fobie

29. července 2015 v 14:16 | Zuzka |  Prostě umři (Červenec 2015)
Fobie

Dveře se otevřou a mně při skřípání naskočí husí kůže. Kdo to jen může být? Snad ne kachna! Ne, uf je to jen mamka. A plešatý taťka. Plešatý! Pomoc! To si myslí, že ta jeho černá paruka, kterou občas nosí, mě uklidní!?
"Ahoj zlato," promluví máma, "pamatuješ, jak jsi byl dva týdny na těch testech?" Jasně že si to pamatuju, vyděsili mě tam k smrti! A to jsem si myslel, že mají přijít na to, čeho se bojím, ne mě ještě víc děsit! "Už víme, co ti je," řekne se slabým úsměvem na rtech táta. Oba se tváří divně. Dojdou k mé posteli a zastaví se. Nikdo z nich nepromluví, jen na mě koukaj, jako bych byl mimozemšťan, zatímco já se tu třepu strachy z tátovy plešky.
"Tak řeknete mi to, nebo ne?" Už mě přestává to čekání bavit. Než se alespoň jeden z nich vymáčkne, uplyne pět strašně dlouhých sekund. První se ozve strašidelný plešoun, teda pardon, táta. "Máš fobii."
To myslí vážně? To už vím dávno! To co se mi honí v hlavě, se mi muselo promítnout i na obličej, protože máma rychle pokračuje. "Máš čtyři fobie." Čtyři, to číslo nenávidím! Je to děsivé číslo! "Máš tetrafobii, strach z čísla čtyři…" Jo, ještě mi to opakuj pořád dokola, je to příjemné. "… pak peladofobii, to je strach z plešatých lidí…" takže z taťky a poloviny doktorů. " … potom Anatidenfobii, strach z pronásledování kachnou…" kachna! Kde! Pomoc! "… a poslední je strach z dlouhých slov." "A ta se jmenuje jak?" zeptám se roztřeseným hlasem. Dneska už toho mám dost. Takhle vyděšený jsem byl naposled při testech, kde jsem se pokusil zdrhnout. "Jmenuje se to hipopotomonstroseskvipedaliofobie." V tu ránu vidím všude kolen strašidelný plešatý lidi, děsivých kachny, hrůzné číslice čtyři a strašlivě dlouhá slova. S jekotem se rozběhnu k oknu a než stačí rodiče zareagovat, vyskočím…
Zuzka

Na valentýna se stanu kriminálníkem

9. července 2015 v 20:27 | Ondra |  Prostě umři (Červenec 2015)
Na valentýna se stanu kriminálníkem
Veronika seděla doma u počítače a hrála střílečky. Snažila se přitom postřelit co nejvíc nevinných lidí. Měla totiž vzor, a protože jí bylo teprve pět, nemohla zabíjet doopravdy. Veroničin vzor byla Tory Mludková. Pohřešovaná a stíhána za mnoho vražd. Veronika chtěla být stejná jako ona. Vlasy si nabarvila stejně jako Tory, měla je dlouhé tak pár cenťáků pod ramena a u kořínků červené, ale u krku Veronice přecházely do černé. Nosila hodně náramků, z čehož jeden byl z animefestu 2014, a ještě jeden taky z animefestu, ale z roku 2015. Dokonce se chtěla i přejmenovat, ale to bohužel nešlo. Rodiče z ní měli strach, protože už jako batole zastřelila pistolí, co si sama vyrobila z dětských hraček kočku. Proto Veronice všechno dovolili. Měla ještě ráda metalovou a rockovou hudbu, kterou poslouchala jak na tabletu, tak na svém vymakaném frajerském dotykači, a na Mp4 přehrávači a… prostě kdykoli a kdekoli. Měla geniální mozek, díky němuž byla vystudovaná na profesora. Ovšem velký mozek Veronice nevyhovoval, protože Tory se stala rebelem v červenci roku 2015, kdy zabila toulavou kočku. Takže vystudovala pouze základní školu a první ročník gymplu. Veronika neměla žádné kamarády. Celé dny i noci trávila na svém mobilu, počítači a tabletu, na kterých jen pořád zabíjela a zabíjela a zabíjela a zabíjela a zabíjela. Pořád jenom zabíjela. Ale na valentýna měla plán, jak vstoupit do party kriminálníků. Chtěla zapálit jednu velmi romantickou čajovnu, která je vždy na valentýna nacpaná k výbuchu, jak říká Veronika.
13. února Veronika neusnula. Nemohla se dočkat, až se přidá ke kriminálníkům a konečně někoho doopravdy zabije. Už v jednu hodinu ráno Veronika vstala a oblíkla si černou kuklu, černé gatě a černé tričku s dlouhým rukávem. Vzala si s sebou lopatu, vrtačku, pochopitelně pistoli a bednu s křiklavě červeným nápisem: TNT!!! K čajovně šla s dotykačem v levé kapse a sluchátky v uších (sluchátka a dotykač byly pochopitelně taky černé). Vzala si lopatu a začala kopat vedle čajovny. Kolem čajovny nebyly žádné kachličky ani nějaký kámen. O dvě tři hodiny později byla práce hotova. Pod čajovnou byla krabice s vysoce výbušnou látkou politou benzínem a k té bedně vedl pět metrů dlouhý provaz, taky hořlavý a politý benzínem. Lano mělo pod zemí prostor, takže mohlo v pohodě hořet. Veronika šla zpátky domů s dobrou náladou. V jedenáct vypadne z domu pod záminkou, že mám s nějakým Erikem rande, a vezme si sebou zapalovač. Pak se přesune ke keři čtyři metry od čajovny, kde ze země trčí kousek drsného lana. Přesně v pravé poledne provaz zapálí a ten bude hořet, až vzplane bedna s názvem TNT politá benzínem. Ta vybuchne a z Veroniky se stane kriminálník. Je osm. Devět. Půl desáté. Tři čtvrtě na deset. Za deset deset. Deset!!
Už jenom hodinu, říká si v duchu Veronika, když řeže hlavu nevinnému dítěti na tabletu. Za pět minut půl jedenácté... Že bych posunula hodiny? Za minutu půl. Áááááá. *Čumění do hodin* Půl jedenácté. Už jenom půl hodiny, už jenom půl hodiny. Deset minut. Pět minut. Já se snad zblázním!! Čtyři minuty. * Čumění do hodin* Tři minuty. Už jenom dvě minuty. Deset, devět, osm, sedm bla, bla, bla… jedenáct!!! Když sekundová ručička dojede na dvanáctku, Veronika se rozběhne ke dveřím, vyřítí se z bytu a běží ke keři před čajovnou. Má taky (překvapivě černé) hodinky.
"Za minutu se stanu kriminálníkem," říká si v duchu. Veronice tluče srdce jak splašené. Dvanáct!!! Veronika zapaluje provázek…
Čajovna letí do vzduchu společně s Veronikou, která padá na zem mrtvá.
Ondra

Téma na červenec

6. července 2015 v 22:56 | Tory |  Prostě umři (Červenec 2015)
Ahoj, doufám, že vás název tématu nějak neodradil, ale spíše nalákal. Vašim úkolem ne tento měsíc bude napsat povídku v první osobě, a na konci příběhu ji zabít. Nesmí umřít přirozenou smrtí, tím se rozumí stářím. Nemoci, vraždy, nehody... Ale nebude to tak jednoduché. Protože jsou prázdniny, nesmí být zmíněno slovo škola, učit se a podobně. Dále musí mít hlavní hrdina příběhu domácího mazlíčka. To je vše, děkuji za pozornost a těším se na výtvory.
Tory

Kam dál