"Nesnáším svého bráchu" zavrčela jsem, když jsem mu nesla peníze a klíče od domu. Brácha si jde na koncert a maminka mu to samozřejmě povolí a ještě mu mám donést jeho věci, protože poč by se chudáček měl namáhat, že?! Měla jsem největší chuť klíče zahodit a peněženku si nechat a utíkat někam do jiného světa. "Ten svět je ale spravedlivej!!" křičela jsem do tmy. A ještě k tomu budu muset tam, kam to bytostně nesnáším. Na metalový koncert, chápete, jak to někdo ,může poslouchat?! Řvaní do mikrofonů, mlácení do bicí a do toho zpěváci s otravným hlasem. No co, přežiju to a vypadnu z té díry a odvážně jsem zaplula do běsnícího pekla. Vešla jsem do poskakující haly, které hrozilo, že se každou chvíli zhroutí... " A já v tomhle mám najít bráchu?" vyjekla jsem, ale nemělo to cenu, protože mě stejně nebylo slyšet. Jen nějaký magor se zelenýma vlasama na mě pššš rušíš, neslyším je. Tak to už je fakt moc, pomyslela jsem si. A šla raději od něho dál. Brácha nikde a já sama samotinká, ostrov sám pro sebe. "Co tu chceš nebo někoho hledáš?" oslovil mě kluk s pitomým úsměvem nebo spíš zařval, abych ho slyšela. Měl docela pěkné vlasy a nebyly ani oranžové nebo fialové, ale obyčejná černá... Naštěstí. "Nikoho" odsekla jsem. "Nebo seš metalový nadšenec? To bych do tebe neřekl" mrknul na mě. Kdo ho o to žádal, aby byl ke mně milý. "Blbec" ulevila jsem si. "Co jsi říkala?" zeptal se nic netušíc. "Ale nic, čekám na bráchu." " A jak se jmenuje nebo aspoň jak vypadá?" "No, má na sobě černé oblečení." "To tady každý, teda kromě tebe" pousmál se. Už mi začal lézt na nervy, proč se furt na mě usmívá a vůbec proč se o mě zajímá?! "Jmenuje se Vašek Veselý, ale asi ho neznáš." odpověděla jsem celkem naštvaným hlasem. "Jé toho jsem viděl teď na záchodě, hned pro něho zajdu." A už byl pryč. Proč ho nemůžu snést, když jako jediný na tomto světě se o mě aspoň trochu zajímá. Asi pro to, že poslouchá metal. Ale zdál se v pohodě. Ne,nějaký mahor s vymytou hlavou, co jenom kývá hlavou do rytmu a vypadá jako zombie. Je vlastně docela pěkný a i ten úsměv, do toho by se každá holka musela zamilovat. ZAMILOVAT?! Co to kecám za nesmysly, jak bych se mohla zamilovat do metalisty?! Asi už mi ty bicí vymlátili mozek z hlavy. Usmála jsem se pro sebe. Nezamilovala jsem se do něho a ani nezamiluju. Ale zase to, jak se staral o cizí holku a jak byl hodný a nedívá se ti na prsa, i když vlastně němá na co, když jsem se podívala na svou plochou hru... A má pěkné, tmavé, pozorné oči. Ne dost, prostě přestaň na něho myslet, určitě má postranní úmysly. Ano, tak to je, uklidnila jsem se. A vtom okamžiku zrovna přišel a s mým bráchou. No konečně!!! Jak to dokázal je božský! Ne není, opravila jsem se v duchu. Tak tady ho máš, usmál se na mě. A já tála už i na povrchu. "Tak díkes ségra a čau" řekl suše brácha a prodíral se směrem k reprobednám. No aspoň bude hluchý a nebude mě otravovat, ušklíbla jsem se. "Co ty tu stojíš?" "No ještě jsme si nebyli představeni, já jsem Marek Král, podal mi ruku a hned nato pevně objal. "Co to děláš?! Metalisti se takhle normálně objímají?" "Tak to ti řeknu, až mi řekneš svoje jméno, krásko... Odezírala jsem mu ze rtů. Přestaň už fantazírovat! Okřikla jsem. "Haló krásko, tvé jméno?!" Tak to přeci jenom nebyl sen. "Kája, Ká-ája Veselá," vyhrkla jsem úplně bez smyslů. "No vidíš, že dokážeš mluvit. Metalisti se takhle neobjímají, ale já to tak dělám, je to nejlepší způsob seznamování s pěknými cérkami." Mrknul na mě, už podruhé!!! "Pojď, jdem ven. Tady se vůbec nedá mluvit" vzal mě za ruku a odtáhnul mě jako pytel brambor. A já jako bych neměla vlastní vůli, jsem se nechala. K tomu mě zradilo srdce. Bouchala o sto šest, a když mi stiskl ruku, tak ještě o deset tepů více. Venku mě bohužel pustil a co to kecám. Naštěstí mě pustil. "Nechtěla by si hrát nebo zpívat se mnou v kapele?" "Jak si na to přišel? Máš pravdu ne." A už jsem se chtěla otočit a běžet pryč, když ten prevít mě chytil za ruku zase a já jak naivní holčička zůstala stát. Podle rodičů bych ho měla kopnout do intimních míst a utéct a já tam jenom stála a visela na jeho rtech. "Umíš vůbec na něco hrát nebo zpívat?" prohodil posměšně. "Tak asi né, když studuji 3. rokem na konzervě housle." odpověděla jsem ironicky, celkem přesvědčivě. "To by se nám do té naší metalové grupy celkem hodilo!" zajásal nadšeně. "Metalové?!!! ZAPOMEŇ!!!" "Tak dobře, ale tím pádem můžeš za to ty." "Za co?" No, že se naši skupině nedaří a že jsem strašně moc osamocený." A přitom se ke mně nebezpečně blížil a moje kolena se měnila v tekutou čokoládu. "Já tě moc potřebuji" zašeptal a já neschopna odezvy jsem tam neschopně stála, tak honem využil situace a zase mě objal. Ne, že by se mi to nelíbilo. "Tak jo" odpověděla jsem, skoro v slzách. "Co jo?" zeptal se nechápavě. "Budu s tebou chodit, ALE do žádné kapely nejdu!" "OK, kapitáne" a nastal můj první polibek, i když vlastně ne. Můj prví polibek byl od maminky a tatínka. Viděla jsem to na videu z porodnice. No nevadí, ale bylo to strašně krásné, jako myslím ten polibek Markem. S rodiči ne, to bylo uslintané...
O pár týdnu později:
Samozřejmě, že jsem nakonec v té kapele hrála a musím říct, že spojení elektrické kytary, bicí a houslí je geniální. Začala jsem mít ráda metal, což můj brácha krutě nechápal, ale stejně můj nejoblíbenější skladatel byl furt Bedřich Smetana...
Nejdřív jsem se lekla, že vážně neposloucháš metal :D Ale vysvětlila jsi mi to, takže zase všechno OK :D
Super :D