PARODIE
Podíval jsem se na hodinky a přidal do kroku - jestli mi ten bus ujede, budu muset domů pěšky a za světla to už nestihnu. Co se dá dělat - budu muset použít svou zkratku. Zastávka byla přede mnou. Zahnul jsem doleva od svého přímého směru, zastávka mi zmizela z očí a já se octl v temné úzké uličce.* A najednou vidím, na konci uličky stojí nějaká postava a nehne se z místa. Co teď? Budu muset použít svůj super únikový manévr. Zastavil jsem se, zatlačil a ozval se docela solidní prd. Postava přede mnou při té ráně nadskočila a raději vyklidila pole. Tak tohle mi vyšlo - teď ještě stihnout ten autobus. Zahnul jsem doprava a octl se na spoře osvětlené ulici. Slunce právě zapadlo a hodiny už odbíjejí čtvrt na devět. Opět jsem přidal do kroku, zahnul doprava a autobusová zastávka se mi vrátila zpět do zorného pole. A co nevidím - bus už si tam vesele stojí! Rozběhnu se, běžím, běžím, už jsem před autobusem, když v tom se ozve ten poslední zvuk, který bych zrovna tady čekal.
"Libore!"
Zastavil jsem se a rozhlédl. Přece není možné, aby tu teď byla! Ale byla. Ta nádherná dívka - její šedé oči na mě koukaly skrz tunu řasenky a zpoza kulatých tlustých brýlí, tvář plná slaďounce růžových pupínků a na na jejích zubech se jako hvězdičky třpytily rovnátka a dotvářely tak celkově líbezný vzhled oné tváře. A ty její dvoucentimetrové kadeře. Zkrátka ta jediná, pro kterou mi srdce buší…
Ani jsem si v tom snění nevšiml, že mě přejel autobus a vesele si to míří přímo směrem k mému domovu. Ale to už se nade mnou skláněla ta úžasná dívka. "Liborku, jsi v pořádku?"
"Vladimírečko moje, snad by ses o mě nebála" ani nevím,jak mi ta slova vyšla z úst.
"To opravdu ne, ale kdyby tě ten bus zabil, nemohl by mě nikdo doprovodit domů."
Jak libá hudba pro můj sluch - Má Vladimírečka žádá o doprovod a já, jako chrabrý rytíř zapomenu na zlámaná žebra a její přání splním.
Vyrazili jsme tedy krásnou bodlákovou alejí a bylo to to nejromantičtější, co jsem kdy zažil: nad hlavou nádherná smogová mračna a za námi takové šouravé kroky…KROKY?! Rychle jsem se otočil a Vladimírečka udělala to samé.
"Liborečku" zařvala hystericky. "To je DÍTĚ!"
Zděšený výkřik se mi vydral z úst. Za mými zády zrovna vyšel měsíc a osvítil tu příšernou malou postavičku s dudlem zavěšeným kolem krku a slinou, jež mu stékala po bradě. Odsunul jsem Vladimírečku za sebe a sykl k ní "drž se od něj dál!" A v tu chvíli jsem si uvědomil, že zrovna dávají silnou čtyřku ve čtyři ráno a ne až v pět, a to tedy znamená… že je úplněk! Jakmile jsem tuto kratičkou úvahu domyslel, dítě se počalo měmit - postavilo se na všechny čtyři, zahýbala se mu plena, rozlil se kolem něj děsivý puch, dítě vycenilo své strašlivé špičaté zuby, sunulo se k nám a chroptělo "sušenku! Sušenku!"
Postavil jsem se na obranu své milé, jenže tu mi zavrněl mobil. Kdo mi může psát tak pozdě večer? Hmm. Otvírám facebook. Michal - no jasně. Ale co to? Lucka má koně a Marek ji dneska pozval na rande! A mají tu velmi pěknou fotku - jen oni dva, spolu…
Než jsem se odtrhnul od mobilu, bylo už po všem. Má milovaná Vladimírečka ležela na zemi a ztěžka oddychovala. Přiběhl jsem k ní, vzal její ruku do své a něžně ji hladil.
"To dítě - vzalo mi mou…" ztěžka polkla "…sušenku" téměř neslyšně vydechla.
"NEEEE!!!" zaječel jsem do úplňkové noci - právě jsem totiž ztratil tu jedinou věd, pro kterou mělo smysl žít…
Dity