close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Parodie

15. května 2014 v 16:36 | Dity |  Úplněk (Říjen 2013)
PARODIE
Podíval jsem se na hodinky a přidal do kroku - jestli mi ten bus ujede, budu muset domů pěšky a za světla to už nestihnu. Co se dá dělat - budu muset použít svou zkratku. Zastávka byla přede mnou. Zahnul jsem doleva od svého přímého směru, zastávka mi zmizela z očí a já se octl v temné úzké uličce.* A najednou vidím, na konci uličky stojí nějaká postava a nehne se z místa. Co teď? Budu muset použít svůj super únikový manévr. Zastavil jsem se, zatlačil a ozval se docela solidní prd. Postava přede mnou při té ráně nadskočila a raději vyklidila pole. Tak tohle mi vyšlo - teď ještě stihnout ten autobus. Zahnul jsem doprava a octl se na spoře osvětlené ulici. Slunce právě zapadlo a hodiny už odbíjejí čtvrt na devět. Opět jsem přidal do kroku, zahnul doprava a autobusová zastávka se mi vrátila zpět do zorného pole. A co nevidím - bus už si tam vesele stojí! Rozběhnu se, běžím, běžím, už jsem před autobusem, když v tom se ozve ten poslední zvuk, který bych zrovna tady čekal.
"Libore!"
Zastavil jsem se a rozhlédl. Přece není možné, aby tu teď byla! Ale byla. Ta nádherná dívka - její šedé oči na mě koukaly skrz tunu řasenky a zpoza kulatých tlustých brýlí, tvář plná slaďounce růžových pupínků a na na jejích zubech se jako hvězdičky třpytily rovnátka a dotvářely tak celkově líbezný vzhled oné tváře. A ty její dvoucentimetrové kadeře. Zkrátka ta jediná, pro kterou mi srdce buší…
Ani jsem si v tom snění nevšiml, že mě přejel autobus a vesele si to míří přímo směrem k mému domovu. Ale to už se nade mnou skláněla ta úžasná dívka. "Liborku, jsi v pořádku?"
"Vladimírečko moje, snad by ses o mě nebála" ani nevím,jak mi ta slova vyšla z úst.
"To opravdu ne, ale kdyby tě ten bus zabil, nemohl by mě nikdo doprovodit domů."
Jak libá hudba pro můj sluch - Má Vladimírečka žádá o doprovod a já, jako chrabrý rytíř zapomenu na zlámaná žebra a její přání splním.
Vyrazili jsme tedy krásnou bodlákovou alejí a bylo to to nejromantičtější, co jsem kdy zažil: nad hlavou nádherná smogová mračna a za námi takové šouravé kroky…KROKY?! Rychle jsem se otočil a Vladimírečka udělala to samé.
"Liborečku" zařvala hystericky. "To je DÍTĚ!"
Zděšený výkřik se mi vydral z úst. Za mými zády zrovna vyšel měsíc a osvítil tu příšernou malou postavičku s dudlem zavěšeným kolem krku a slinou, jež mu stékala po bradě. Odsunul jsem Vladimírečku za sebe a sykl k ní "drž se od něj dál!" A v tu chvíli jsem si uvědomil, že zrovna dávají silnou čtyřku ve čtyři ráno a ne až v pět, a to tedy znamená… že je úplněk! Jakmile jsem tuto kratičkou úvahu domyslel, dítě se počalo měmit - postavilo se na všechny čtyři, zahýbala se mu plena, rozlil se kolem něj děsivý puch, dítě vycenilo své strašlivé špičaté zuby, sunulo se k nám a chroptělo "sušenku! Sušenku!"
Postavil jsem se na obranu své milé, jenže tu mi zavrněl mobil. Kdo mi může psát tak pozdě večer? Hmm. Otvírám facebook. Michal - no jasně. Ale co to? Lucka má koně a Marek ji dneska pozval na rande! A mají tu velmi pěknou fotku - jen oni dva, spolu…
Než jsem se odtrhnul od mobilu, bylo už po všem. Má milovaná Vladimírečka ležela na zemi a ztěžka oddychovala. Přiběhl jsem k ní, vzal její ruku do své a něžně ji hladil.
"To dítě - vzalo mi mou…" ztěžka polkla "…sušenku" téměř neslyšně vydechla.
"NEEEE!!!" zaječel jsem do úplňkové noci - právě jsem totiž ztratil tu jedinou věd, pro kterou mělo smysl žít…

Dity
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama