SCI-FI
Po dvou dnech kodrcavé cesty jsme konečně dorazili na místo. Obrovská budova se před námi tyčila a vypadala nedobytně jako Alkatraz. Do blízkého hotelu jsme si odnesli věci, ale na odpočinek nikdo z nás ani nepomyslel. Na dnešní noc jsme se připravovali celou věčnost. Lída nám ještě rozdala vysílačky a pak nás pustila do terénu. Je nás patnáct a stoprocentně na sebe spoléháme. Jinak by to nešlo, když děláme to, co děláme. Bojujeme proti takzvaným Továrnám na lež, jak tomu říká náš vůdce Štěpán. V takových továrnách často vyrábějí moderní techniku, která je, podle Štěpána pro lidi dost nebezpečná. Původně jim to prý usnadní život, ale až si lidi uvědomí, co to vážně dělá, tak už bude pozdě. A to mi nedopustíme. Tahleta továrna je nechvalně proslulá hlavně svými iluzemi. Samozřejmě že lidi o tom moc neví, ale profesoři v ní studují lidský mozek a umí do něj vložit co chtějí. Cizí vzpomínky, utkvělou představu o čemkoliv, třeba o naprosté blbosti, nebo prostě cokoliv, co je zrovna napadne. A my plánujeme udělat pár fotek, když se zadaří tak třeba i videí, a informovat o tom veřejnost. Já se postarám o to, aby o nás nevěděli. Zneškodním kamery, zametu všechny stopy a v krajním případě posloužím jako návnada, aby mohli ostatní utéct. Ale dneska bude můj úkol těžší, než obvykle, protože je úplněk a měsíc svítí jako šílený.
"Lucko, můžeš" ozval se z mojí vysílačky Štěpánův chraplák. Zmáčkla jsem tlačítko a zabručela odpověď. Pak jsem se vykulila z pod keře, pod kterým jsem se schovávala, a vyběhla boční cestou k hlavní kameře, která monitoruje hlavní a prakticky jedinou přístupovou cestu. Já jsem se sem dostala přes strom, protože jsem nejlehčí. Stačilo přeházet pár řádků a kamera snímá pořád dokola prázdný prostor. "Hotovo" šeptla jsem do vysílačky. Tak a teď mám už jenom chodit chodit tady a zneškodňovat i další tyhle pekelné přístroje. Rozhodla jsem se, že budu odbočovat vždycky doleva. Tak jsem šla asi deset minut, a na nikoho jsem nenarazila. Zvláštní. Konečně jsem narazila na nějaké nezamčené dveře a vešla do nich. Vyvalila jsem oči. Tu malou chviličku, co jsem stála, mi došel celý rozsah toho, co se tady děje. Potom jsem ale za sebou uslyšela kroky a vzala jsem nohy na ramena. Za zatáčkou jsem se srazila se Štěpánem. "Vypadněte" vyhrkla jsem, pomohla mu na nohy a rychle ho tlačila zpátky, odkud přišel. "Co…"
"Pšt!" přerušila jsem ho a táhla ho do další chodby. Vypadal, že to moc nechápe. Měla jsem v plánu ho vystrčit z budovy a poslat pryč, a sama se vydat hledat ostatní, aby to náhodou taky neviděl, ale to se mi nepovedlo, protože u vchodových dveří stáli dva mohutně vyhlížející chlapi. Jeden držel dva členy naší výpravy. Bomba. Bomba. "Máme bomby a jestli nás nepustíte, tak je odpálíme!" křikla jsem na chlapy. Ti se jen pousmáli.
"To těžko" odfrknul si ten, co k nám byl blíž.
"Ale ale!" z chodby naproti té, ve které jsme stáli my, vyšel nějaký slizký chlap. "Další děti, které se snaží nás zničit! Kdy vás to přestane bavit?" mluvil tónem, jakým se mluví na batolata.
"A co nám chcete udělat? Zabít nás? To vám jen tak neprojde" nevím, jestli je moudré se mu takhle vysmívat, ale nemůžu si pomoct.
"Myslíš? Tak sleduj!" Pobízí mě, abych k němu přišla blíž, a přistupuje ke zdi, ze které vyjíždí…Počítač? Takový, jakých byly stovky v místnosti, u které mě málem chytili.
"Zmáčknu jedno tlačítko…"
Na obrazovce jasně zazáří moje jméno.
"A potom ještě jedno…"
Obrazovka zčernala.
"Jako bys nikdy neexistovala. A podívej se z okna."
Zdráhavě jeho příkaz opravdu plním. Měsíc už není v úplňku. Neustále dorůstá a zmenšuje se, dorůstá a znova se zmenšuje a opět září v plné kráse.
"Čemu v tomto světě můžeš věřit?" zeptal se mě slizoun, zvednul ruku a potom mi hlavou projela chladná kulka…
Tory