"Karlee, co ty tady děláš?!"
"No co by, jsem na hřbitově a zapaluji svíčku, vadí ti na tom snad něco?"
"No ne, jen jsem nečekala, že potkám svého úhlavního nepřítele v pátek večer na hřbitově."
"Ó jaká pocta, že jsem úhlavní nepřítel Karolíny Posoldové, hned se mi lépe dýchá."
"Jsi kyselý jak citrón, já vím, že to vyznělo blbě. Jen jsem myslela, že budeš na té halloweenské diskotéce. Tak řekni mi, kdo z našich spolužáků ví, že jsi tady a ne na disko, když tě zvalo aspoň 5 cérek, co já vím."
"No jenom Michal, ale to je proto, že ostatní by to prostě nepochopili, chápeš? Oni neví, proč to dělám, a dělali by si ze mě prdel…"
"A to bys těžko vydýchal, taková ostuda"
"Ne, to ne. Jen bych… no prostě, já nevím."
"Co?!! Mluv prosím srozumitelně. Já rozumím jenom inteligentním bytostem"
"Haha, no asi bych se rozbrečel v tu chvíli, protože bych si hned vzpomněl na dědečka, a to by mi zničilo reputaci a hlavně no a… aa neunesl bych to, je to pro mě ještě hodně čerstvá rána a vůbec, proč jsi tu vlastně ty? U tebe bych čekal, že každý víkend budeš na nějaké horolezecké nebo adrenalinové víkendovce. Upřímně? Taky se moc nehodíš na hřbitov"
"Jo takhle! No víš, občas chci být aji se svoji rodinou a taky občas zajdu na hřbitov, protože mi umřel taťka na rakovinu, tak se snažím aspoň někdy sem zajít, i když se mi to moc nedaří."
"…"
"Co mlčíš? Překvapilo tě, že člověk může onemocnět a zemřít?"
"To ne! Nejsem zas takový parchant a blbec, jak si myslíš! Jen můj dědeček taky zemřel na …nna rakovinu. Jak já nenávidím tuhle nemoc!"
"V klidu, to už tak na tom světě prostě je…"
"Nešahej na mě!!!"
"Jen jsem tě chtěla uklidnit a povzbudit."
"Tak to se ti moc nepovedlo!!!"
"Sorry, že se snažím být milá!"
"…"
"…"
Víš, měl jsem dědečka rád úplně nejvíc ze své rodiny a vůbec jsem nečekal, že tak brzo umře. Je to půl roku, ale stále se nedokážu s tím vyrovnat. Chodívali jsme do lesa a tam si se mnou vždy promluvil jako chlap s chlapem. Díky němu, no hodně toho umím a hodně jsem si toho uvědomil a naučil se trochu přemýšlet… No a tak jsem na cokoliv kolem něho strašně háklivý"
"Tak to chápu, i když já to měla jinak. Já jsem byla smířená s tím, že taťka zemře. Jo byla to rána, ale částečně i vysvobození ze stavu, kdy nevíš, co bude dál a kdy nastane ten konec. Taková hrozná nejistota a pocit marnosti. Chápeš? Takže tím pádem mě nevadí o tom mluvit a ani mě to moc nepoznamenalo nebo aspoň myslím, že ne."
"Neboj, jednou se to objeví ten pocit ztráty zrovna ve chvíli, kdy nebudeš chtít a budeš v háji."
"Ty teda umíš povzbudit"
"To víš jsem nezdolný optimista, jak můžeš vidět i ve škole."
"Myslíš, jako ten tvůj pozitivní smích, když mi podkopáváš nohy, do pouzdra mi rveš nutelu a boty mi zauzluješ nádhernými uzly?!"
"No to taky, ale taky se snažím chlámat, když TY mi omylem pokapeš moje bílé boty marmeládou, schováš mi sešity a učebnici nebo ztrapníš úplně přede všemi, když jsi vyhlásila do rozhlasu, že neumím vyjmenovaná slova!!!"
"Takže jsme si kvit?"
"Tak určitě, prozatím…"
"Nečekej, že po tomhle ehm setkání začneme být těmi nejlepšími kamarády nebo něco takového!"
"Nic takového ani nechcu!!! Náhodou už jsem něco na tebe vymyslel, chacha!"
"No však těš se v pondělí do školy! Čau a přeju krásné mučivé sny!"
"Ahoj zlato! Uvidíme se ve školičce! Už se těším Karolínečko!"
"Já taky zhnilý banáne!"
"Copak si říkala ztrouchnivělý pařeze?"
"Že nedovedeš si ani uvařit čaj, zmutovaný mazánku!"
"Ahoj…"
"Co… Cože?!"
Mája