Zuzčin obyčejný blog
Něco o mně
31. 1. 2015 21:47:56
Když jste konečně dospěli k tomu moudrému rozhodnutí, že jste se omylem dostali na tenhle budoucí slavný zajímavý a šílený blog, tak bych vám nejprve ráda napsala, co jsem zač.
1. Jsem překvapivě dívka a jmenuje se Zuzka, jak už asi víte. Ale teď to nejdůležitější. Jsem zblázněná do psaní všeho druhu a chtěla bych se stát novinářkou (snad někdy ve vzdálené budoucnosti), takže se nedivte, že píšu toho tolik a o jedné nepodstatné věci. Na tomto blogu nehrozí krátké články. Ale kdybyste mě potkali v reálné skutečnosti (ještě je otázka, co je reálná skutečnost…), tak byste mě nepoznali, protože jsem takový typ člověka, který odpovídá hmmm, tak to jo, apod. Pravděpodobně bych vám nic neřekla, ale když mi dáte do rukou papír a tužku nebo notebook a word nebo internet, hned vám z jednoho původně krátkého odstavce, udělám strašně dlouhý odstavec, ve kterém se stejně nic nového a překvapujícího nedozvíte, ačkoliv by to šlo napsat ve dvou větách a smysl by byl úplně stejný. Ale podle mě je to umění, kecat a psát o ničem strašně dlouze. Ale dobře teď se budu snažit psát krátké věty a body…
2. Jako jediná ze své pitomé, nezáživné třídy vycházím se svými rodiči a pozor dokonce je mám ráda. Svoji rodinu miluju a hlavně moje dvojče Aničku, která je ale trošku jiná než já. Nejsme typická dvojčata, která se oblíkají, mluví stejně a poslouchají stejnou hudbu… No to vůbec, neslyšeli jste její otřesný styl v hudbě a co teprve knížky… Jo a pak mám ještě mladšího bráchu a sestru, ale oni jsou od nás asi 6 let, takže chápejte, že moc společných zájmů nemáme.
3. Miluju černou barvu. Moje půlka pokoje je zeleno-modrá s černými pruhy (nejlepší kombinace barev)a černými siluetami a nápisy. Nechtějte vidět tu druhou půlku pokoje. Píšu vám je to otřesné ani to nechtějte vědět.
4. Smrt, detektivky, vraždy. Jeden z důvodů, proč se se mnou spolužáci nebaví, víte když se mě zeptali v prváku: " jak se máš?" A já jsem myslela, že se ptají vážně ne jenom konverzačně, aby udrželi proud bezvýznamných keců. Tak jsem odpověděla "Celkem zajímavě, přemýšlím nad tím, jaké by to bylo skočit pod vlak, bolelo by to? A co by bylo potom? Nevíš náhodou, co je po smrti?!" (Četla jsem zrovna takovou divnou psychopatickou knížku o holce, která chtěla skořit po vlak, ne že bych doopravdy chtěla spáchat sebevraždu, na to se mám moc ráda). No a od té doby se se mnou nechtějí bavit, prý jsem divná. Tssss
5. Ráda se občas vytratím ráno ven a sleduju východy slunce. Anne říká, že jsem blázen, že se mi chce vstávat. Mám se prý radši podívat na západ slunce. Ale já nevím. Nějak mě to přitahuje. Je to opak smrti, tmy. Je to naděje a přesto, že ráda přemýšlím o smrti. Bez naděje, že něco krásného je po ní, by se mi o ní nechtělo moc přemýšlet. Věřte mi, ten pocit, když se slunko vyloupne z vesmíru, je fantastický. Z toho vyplývá, že protiklady mám taky ráda.
6. Momentálně je mi 19 let a jde na mě depka z maturity přijímaček na vysokou. Už jsem se zmiňovala, že 4.C je nejhorší třída na světě?
7. Nesnáším, když je někdo falešný, neupřímný. Jo chápu, že já mám ten opačný problém, že když už něco řeknu, jsem až moc upřímná. Ale faleš a zrada by se měla trestat. Nevím čím, třeba pro některé tím, že by měly přečíst za rok 200 knížek. Druzí by mi mohli uklízet každá týden pokoj a třetí by musely snízt všechno, co jim nabídnu (chápu, že pro rozumné lidi tohle není trest, ale rozumní lidé většinou nejsou falešní.)
8. Chtěla bych zažít konec světa, jestli teda někdy bude. Strašně by mě zajímalo, jaké by to bylo. Asi nejspíš úplně jiné než očekávám.
9. Smysl života asi nemám, ale chtěla bych zajistit, aby moje rodina se nikdy nemusela kvůli mně trápit.
10. Pokud jste dočetli až sem, tak vám musím pogratulovat. Jste skutečně odolní. Takže budu milosrdná a napíšu poslední 1 nebo možná 3 věty… Jednou bych chtěla se stát postavami v knížkách, které čtu. Nebo být nějakým trpaslíkem z fantasy. Nejlepší by byly takové ty knihy z povinné četby, zajímalo by mě, jak bych se zachovala, v těch některých situacích.
Nádhera.