DOTEK
Scifi
Brousek skřípe po čepeli nože. Bylo těžké ho sehnat, ale povedlo se. Teď už zbývá jen ho použít. Podruhé. S bratrem to bylo rychlé. Nůž do břicha, krátké překvapené zachrčení a hotovo. Pro otce chystám něco delšího, něco bolestivějšího. Vrátím nůž do pochvy a uchopím do ruky kámen o velikosti vejce.
Abyste lépe pochopili následující odstavec, musím vám přiblížit gravitaci Města. Ve většině měst se můžete vydat v podstatě jen čtyřmi směry: dopředu, dozadu, vpravo a vlevo, možná ještě po schodech nahoru a dolů. Ale ve Městě máme hned sedm směrů: dopředu, dozadu, vpravo, vlevo, kolmo vzhůru, přímo dolů a vzhůrunohama. Každá silnice a podlaha má své vlastní gravitační pole a právě tato vlastnost Města dovoluje chůzi v posledních třech směrech. Když se setkají dvě nebo více gravitačních polí, vznikají tzv. odrazové body, které vás dokážou přenést až o několik ulic dál. Je to však velmi nejistý a mnohdy i nebezpečný způsob cestování. Zpátky však k Aliven.
Rozejdu se. Díky černé mikině s kapucí a dlouhým tmavě modrým kalhotám téměř dokonale splývám s tmou. Nůž mám dobře schovaný. Lidé v kapuci už pozornost nebudí, ale lidé s noži už by mohli přitáhnout nevítané zraky. Tohle podě*ané Město je plné pos*aných udavačů. Na křižovatce trochu zvolním krok. Rozhlédnu se. Nechám přejet vůz podobný varné konvici zkřížené s pavoukem, který na každém kroku vydechuje oblaka páry. Vyberu si delší, ale bezpečnější cestu k otcovu domu. Zahnu vlevo, vlevo, kolmo vzhůru, vpravo, vzhůrunohama, vlevo, šikmo vlevo, přímo dolů kolem ÚPNŠ (ústavu pro nebezpečné šílence). Budova se zamřížovanými okny, tlustými zdmi a malými, depresivně působícími pokoji je až nepříjemně známá. Jak by ne, vždyť jsem tu strávila tři roky. Jen za to, že jsem, potom co se mě dotkli, zmlátila tři kluky, dalšímu zlomila páteř a následně jsem se, rozklepaná jako ratlík, sesula na podlahu. Pokračuji v cestě a vzpomínky nechávám za sebou. Vpravo, ještě jednou vpravo a jsem tady. Dům, ve kterém mě můj otec a bratr patnáct let týrali. Bratr je mrtvý. Zbývá jen otec.
KŘUP. Ozve se tiše a on se sesune k zemi. Rána kamenem do zátylku udělala své. Bylo to jednoduché, říkám si, když otce přivazuji ke stolu. Krb vyhřívá sklepení a začíná tu být horko. Vysvlékám si mikinu i tričko a zůstávám jen ve sportovní podprsence a tmavě modrých džínách. Má, nesčetnými jizvami zkrabacená pokožka se matně leskne v záři ohně. Nerozpaluji čepel nože, jako to dělal on. Ničí se tím ocel. Jen řežu. Kreslení mi vždycky šlo a tohle není o moc jiné. Pokrývám jeho levou ruku řezbami květin. Krev teče z jaterníků, sedmikrásek, pomněnek, ladoněk, chrastavců, vlčích máků a mnoha jiných. Zmítá se v poutech a křičí do roubíku. Nevšímám si toho.
Hluk. Zrovna dokončuji šlahoun břečťanu táhnoucí se mu přes břicho, když se ozve. Škoda. Budu ho muset zabít. Odpoutávám ho od stolu. Je to zvyk. Nikdo z naší rodiny nesmí zemřít v poutech. Je slabý, ale přece našel sílu, aby to udělal. Dotknul se mě. Pak už si pamatuju jen myšlenku ZABÍT a spoustu krve.
Třesu se na podlaze tajné chodby vedoucí z otcova domu. Částečně ve mně ještě neodezněla má fobie z doteků, částečně zimou. Pomalu se mi před očima míhají záblesky Té události. Dotek… jeho proříznuté hrdlo… krev… nohy zamotané do něčeho, co jsem následně skopla sem dolů… strach…
zima... a znova jeho smrt. Je mrtvý. Hotovo tečka. Pomsta je dokonána. Už mě tu nic nedrží. Pomsta je dokonána…
Blecha
je to hodně děsivé :D a systém gravitace je totálně sci.fi proto jsem se ho raději nesnažila pochopit. Jinak hodně poutavé čtení :)