close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Koupání má každý rád

26. ledna 2015 v 22:07 | Tory |  Pomsta (Leden 2015)
Prý Vložte název, heh.
Dobrodružné
Něco, co zaujme.
Přesně těmito slovy by mě popsala spousta lidí. Něco, ne někdo. Šla jsem po škole a mé modré vlasy zářily jako polární zář v temnotě. Šla jsem po škole a ze rtu mi líně odkapávala krev. José je debil. Před týdnem mi propíchl ret na peercing. Jo, já vím, chtěla jsem to sama, ale myslela jsem si, že to umí. Mělo mi být podezřelé to jeho vymlouvání mi to. Už tři dny mi z toho uniká DNA. Nejraději bych ho zabila, ale to mám zakázané. Spoustu jako dalších milion věcí. Třeba vyhodit malé Alphě zvířátka do popelnice.
Ale něco veselejšího. Dneska odjíždím pryč. Jo, před týdnem jsem byla na výletě, a teď jedu zas někam. Jsem akční, až je mi z toho někdy blbě. Až opustím za tři hodiny tuhle školu, budu v klidu. Možná. Nevím. Na nic se nehodím. Nesnáším to. Do někoho jsem na chodbě vrazila.
"Hej, dávej pozor, ne?" obořil se na mě. Zmateně jsem zvedla hlavu a pokusila se zaostřit. Bohužel, ona osoba už se vzdálila a já se svou oční vadou a zakrytým jedním (zdravějším) okem nezaostřím na předměty vzdálenější půl metru.
Jsem zmítaná davem, nepotřebná. Možná je to tak lepší.
Ale přeskočíme depresivní kecy. Teda já si nemyslím, že jsou depresivní, ale José říkal, že jsem horší než stádo důchodců, kterému neotevřeli Lidl včas. Taky přeskočíme následující tři hodiny, při kterých jsem odevzdala ten stupidní úkol a pohádala se s učitelkou, že ta fakta stojí za nic, protože jsem o sobě nic neprozradila. Ale koho to zajímá? V postatě si můžu skákat kam chci, je to jedno, heh. A cestu domů, balení, cestu na vlak, tyadá, můžeme to rovnou přeskočit celé, ne? Asi ne. Pozastavit se můžeme třeba u večerního táboráku.
Já jsem seděla na nějaké kládě, vedle Josého, a hrála jsem na kytaru. Někdo to dělat musí. Nicméně nezpívala jsem. Zaprvé si nepamatuju texty a ze zpěvníku to nepřečtu, a zadruhé hraju na kytaru, takže zpívat nemusím. Nebudu dělat dvě věci najednou, dokud to není nezbytně nutné. Zato José řval falešně a na celé kolo. Někteří lidé říkají, že při zpěvu je hlavní chuť. Není, věřte mi. Nebo ne, to je jedno.
Přeskočíme, přeskočíme. Vlastně je to hrozná nuda.
Spala jsem.
A najednou jsem cítila nějaké hrbolky. Spíme ve stanech, já mám stan s Josém. To je za trest. Nikdo jiný totiž neměl místo a já si svůj stan nevzala. Chtěla jsem se převalit, ale nešlo to. Země pode mnou se hýbala. Začala jsem usilovně přemýšlet, co jsem komu udělala.
Vzpomněla jsem si, jak jsem malé Alphě dneska omylem zašlápla šneka, kterého našla.
Vzpomněla jsem si, jak jsem nějaké holce, od které ani neznám jméno, řekla, že by měla přestat mluvit o klucích jako o věcech, když jsem náhodou zaslechla její rozhovor s kamarádkou.
Vzpomněla jsem si, jak jsem Josého nazvala. (Toho je víc…)
Vzpomněla jsem si, že jsem někomu omylem rozkopla stan, ale už nevím, kdo to byl.
Vzpomněla jsem si, jak jsem řekla, že všichni jednou umřeme.
Vykašlala jsem se na to. Najela jsem na něco divného a zasekla jsem se. Osoba mnou škubla a pokračovala dál. Po dalších takových třech zásecích to vzdala a pustila můj spacák. Kopnutí jsem si přeložila jako: Dělej, vylez. Vylezla jsem.
Nuda, přeskočit.
Stála jsem na místě a měla jsem šátek přes oči. Oko. Moje skoro slepé oko. Ve tmě. No, to je jedno.
"Přinesla jsem ti oběť," ozval se vedle mě dívčí hlas. Sestřin hlas. Jashine, za co?!
"Mám ji položit na zem, podříznout a zapálit? Jak žádáš, o mocný Duchu lesa," pronesla majestátně a podkopla mi nohy. Musím přiznat, že i ve mně je pud sebezáchovy, i když mé přesvědčení, že stejně jednou umřu, se snaží ho vypudit. Vypudit pud, heh. Soustředím se!
Svázala mi ruce.
"Samanto, nech toho. Chce se mi spát." Žádná odezva. Zkusila jsem to. Cítila jsem, jak mi svazuje ruce. Hm, asi už zakročím, rodina nebo ne, tohle se mi nelíbí. Vyskočila jsem na nohy a začala zdrhat. S šátkem na očích. Vrazila jsem do prvního stromu. I když těžko říct, jestli byl první. Kdo tady vidí, já, nebo vy? Vy. Tak vidíte. Chytila mě, tentokrát pevněji. Je jí dvacet šest a mi šestnáct, takže to nebylo fér. Když jsem měla svázané ruce, pustila se do noh. Sedla bych si, ale nešlo to. Je fakt silná. Ucítila jsem na krku chladnou čepel.
"Cože? Mám ji nejdříve umýt?" zavolala. Pak mi rozvázala nohy a donutila mě vstát. Za svázané ruce mě někam táhla.
"Hej, Samanto, mamka bude smutná, až umřu. A co malá Alpha? Navíc budete muset vypisovat spoustu papírů a bude průšvih u vedoucích," pokoušela jsem se ji přesvědčit rozumnými argumenty. Nepomohlo to.
"Tady? Dobře," chvíli jsme stáli absolutním tichu. Pak jsem uslyšel tekoucí vodu. Doufám, že to neudělá. Doufám, že mě zabije rovnou.
Přeskočila bych i koupací scénu, ale stala se při ní přelomová věc, takže nemůžu.
Takže, nezabila mě rovnou. Shodila mě to vody. Ráda bych napsal, že jsem dopadla ladně, ale rozplácla jsem se jako špatně hozená žabka. A věřte mi, já pár žabek už do vody pohřbila. Malé Alphě se v jejím chovu domácích mazlíčků daří někdy více a někdy méně. Dopadla jsem do vody a vzpomněl jsem si. Možná jsem neměla přeskakovat cestu vlakem. Asi se k ní vrátím, i když je to nuda, ale je pro objasnění situace podstatná. A přitom taková blbost.
Jeli jsme vlakem v kupéčkách. Já seděla s Josém a dělali jsme blbosti. (Kdo se natáhne dál z okénka. Vyhrála jsem.) A přišla Samatna se svým nobl klukem, který podle mě není na přespávání v přírodě, ale do mě by to asi většina náhodných kolemjdoucích asi taky neřekla. Sama bych to do sebe neřekla. Přisedli si k nám a ségra po mně vrhala pohledy ať se okamžitě uklidním, ale to bylo těžké, protože jsem v sobě měla adrenalin z toho, jak jsem málem zničila sloup vlastní modrou hlavou. Uznávám, že jsem možná chytala až moc hysterické záchvaty smíchu, ale José měl takové kydy, že to jinak nešlo. A když ségra řekla, že se takhle nikdy nechovala, a že mládež je čím dál horší, tak jsem vytáhla její zvracející historku ze čtvrťáku na střední, když u nás doma pořádala párty a ta se trochu zvrhla. Jedna z mála věcí, co mi jdou, je vyprávění. Myslela jsem, že mě vyhodí z okna, i když mi ještě před malou chvílí říkala, že se z něj nemám vyklánět, nebo že vypadnu a umřu pomalou a bolestivou smrtí. Její přítel má třicet. Nosívá oblek. Cuchá mě ve vlasech. Tvrdí, že jsem jen puberťák a potřebuju trochu té rebélie a svobody. Mé historce se smál. Je divný. Nemám ho ráda.
Cesta vlakem byla nuda.
Zpátky k mému nočnímu koupání. Ležela jsem si tak ve vodě, hlavu položenou na šutru, mám pocit, že mi tekla krev ze rtu, protože José je debil, a vtom se mi děsivě blízko u ucha ozvala Samanta: "Už ji mám zabít?" Pokusila jsem se vstát, ale zamotala se mi hlava a já spadla zpátky do vody. Rozhodila jsem kolem sebe rukama ve snaze se něčeho zachytit, ale nejspíše jsem byla dál od břehu než předtím. Asi vím, kde jsme. Poblíž tábořiště je malé jezírko. Hnusné, slizské jezírko, kde nežijí ryby, protože jsem tady dva roky zpátky s Josém vypustila nějakou štiku nebo co to bylo, a ta je sežrala a pak pošla hlady. I když teď už tady možná něco je. U kotníku se mi cosi hnulo. Chytilo mě to za ruku. Pokusila jsem se vysmeknout, a povedlo se mi to. Dál jsem se pěkně topila. Opět mě to chytilo. Nemůžu ani v klidu plavat?! Začalo mě to někam táhnout. Doufám, že tam bude duha a jednorožci, jinak žádám jízdenku jinam. Vytáhlo mě to na břeh.
"Hej, Janis, žiješ?" uslyšela jsem ségru, jak vedle mě kašle vodu. Mlčela jsem. "Janis!" vykřikla zoufale, naklonila se nade mnou a odhrnula mi vlasy z obličeje.
"No jo, tady člověk nemůže být ani v klidu obětován," zamračila jsem se na ni a začala jsem plivat tu hnusnou vodu plnou žabinců.
"Blbče," okřikla mě, ale objala mě. Rozpačitě jsem ji poplácala na zádech.
"Já jsem blbec? Ty mě tady strašíš…"
"Ale čekala jsem, že se budeš bát víc," přiznala a pomohla mi vstát.
"Jsem statečná," prohlásila jsem. Vyšly jsme zpátky k táboru a cestou jsme nabraly i můj spacák. V půlce cesty už jsme obě slušně klepaly kosu, ale vydržely jsme to a v táboře jsme hodily mokré oblečení na šňůry. Když jsem vlezl do stanu a následně do spacáku, zjistila jsem, že v něm mám díru. Hm, dobře mi tak.

Vím, že pomsta způsobuje další pomstu, a ta pak další a další, takže bychom měli být hodní a snažit se, aby se u nás ten zhoubný koloběh zastavil, ale… Už vím, co udělám příští noc sestřinu příteli.
Tory
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama