close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Útěk

26. ledna 2015 v 18:58 | Vendy |  Pomsta (Leden 2015)
Útěk
Romantika
"Pst… Slyšel jsi to?", šeptám a mačkám ho za ruku ještě víc, než doposud.
"Ne. Myslím, zlato, že jsi trošku paranoidní.", prohlásí a přitom se na mě dívá těma svýma kouzelnýma očima. Vždycky, když se na mě takhle podívá, mám srdce v krku, motýlky v břiše a celá taju. Kdybychom nebyli v situaci, v jaké jsme, vrhla bych se na něj (nechtějte vědět, co bych udělala dál, a ne, zas tak úchylné to není). Ááááá… On je tak nehorázně sladký.
"Kdo by nebyl paranoidní?", říkám hlasem o tisíc oktáv výš.
Chvíli jdeme beze slova, pak se ozývá: "Musíme trochu zrychlit, abychom to do večera stihli, už je celkem pozdě."
Má pravdu, a tak zrychlíme a jdeme v tichosti. Aspoň mám čas přemýšlet. Chvíli se na něj nenápadně dívám. Vypadá jako by jeho vlasy byly ze zlata, jak se tak do nich odráží zapadající slunce. Má docela ostré rysy v obličeji, ale to se mi na něm právě líbí. A ty oči! Mají hóóódně zvláštní barvu. Nejsou obyčejně hnědé, ale vypadají jako tekutý karamel…
Zamilovala jsem se do něj na první pohled. Myslela jsem si ale nejdřív, že jsem pro něj pouhý vzduch.
Byla jsem v té době už asi pět let zasnoubená se svým nejlepším kamarádem Martinem. Naše matky si asi myslely, že spojení jich dvou (prostřednictvím mě a Martina) by bylo dokonalé nadruhou… Nechápu, proč se nevzaly ony… Nemusely by si tu dokonalost kazit mým a Martinovým otcem…
Když mi matka řekla, že mě zasnoubí s Martinem, myslela jsem si, že jsem mohla dopadnout hůř a taky jsem měla dojem, že zasnoubení jde vždycky bez problému zrušit. Ale s Martinem jsme o tom nikdy moc nemluvili, ale měla jsem dojem, že to tak bere taky. Asi jsme si o tom vážně měli promluvit.
Když se do vesnice nastěhoval nový mlynář s rodinou a já jsem se zamilovala do Jonathna, jakožto pekařova dcera jsem tam chodila vždycky, když byla záminka, jenom abych ho viděla. Časem jsem si všimla, že on k nám chodí s moukou jenom on, nikdy nepřišli jeho bratři, ani jeho otec.
Jednoho dne jsem šla do mlýna poprosit o další várku mouky. Jonathn se hned nabídl, že vezme mouku a půjde se mnou. Od Mlynářů se musí jít do vesnice lesem, tam mě Jonathan chytil za ruku a poprvé mě políbil… A rozhodně to nebylo naposledy.
Pak jsme se začali scházet. Před nikým jsme to netajili, ale ani se s tím nechlubili. Nikdo ve vesnici si to, jak jsem později zjistila, moc nepřipouštěl.
Když jsme se rozhodli vzít se, oznámila jsem to rodičům. Ti začali strašně vyvádět. Chtěla jsem hned jít za starostou a oznámit to i jemu a požádat o zrušení zasnoubení s Martinem. Otec mě zase začal mlátit, ale čekala jsem to a utekla. Běžela jsem za Martinem, myslela jsem si, že to vážně pochopí! Proč jsem se v něm jenom tolik spletla??
Když mne vyslechl, chvíli mlčel, ale pak začal křičet, že to nemůžu, že on mě miluje a vždycky miloval a podobné blbosti, které mi měl říct už hodně dávno, vzhledem k tomu jak dlouho jsme nejlepší kamarádi a jak dlouho už jsme byli zasnoubení.
Pak přiběhl starosta, Martinův otec, který slyšel jeho křik. A tak jsem mu to hned oznámila. To už přiběhla má a Martinova matka. Můj otec se už určitě někde v hospodě ožíral. Nejdřív všichni vyšilovali. matka tvrdila, že si to ještě rozmyslím, ale já neměla co, a tak jsem jí to pěkně vmetla do obličeje.
Nakonec mi dal starosta nabídku: "Buď to v tichosti vyřešíme a Martina si vezmeš do dvou dnů, nebo udělám ve vesnici takovou scénu, že už tu nikdy nebudeš moct žít a podle libosti si vezmi toho svého Jonathna! Nemám problém o tobě rozhlásit, že jsi strašná kurva, že jsi tady spala s každým druhým! Někteří mi to ještě rádi dosvědčí."
Řekla jsem mu, že mi je to jedno… Martina si prostě nikdy nevezmu, nemiluju ho a milovat ho nebudu a s nikým takový bych nemohla žít a mít děti.
Utekla jsem a zamkla jsem se ve svém pokoji (jo, jsem fakt blbá, mohla jsem rovnou běžet k Jonathnovi!). Matka na mě přes dveře zakřičela, že si to ještě mám dobře rozmyslet, věděla jsem, že nejvíc ze všech by starostova "scéna" ublížila mé matce, které by hodně spadla reputace ve vesnici.
Do mého pokoje přišla matčina kočička Arynka, jediný živý tvor, který mě v tomhle prokletém baráku má rád. Chvilku jsme se mazlily a já jsem skoro usnula, když mi někdo zaklepal na okno. Otevřela jsem a uviděla tam Jonathna, řekl mi: " Jeny, utečeme spolu, vím, kam se před nima můžeme schovat."
Vzala jsem si pár svých věcí a šli jsme.
Až když začalo svítat, oznámil mi Jonathn, kam máme namířeno. Jdeme se schovat do domečku jeho mrtvé babičky, který je několik hodin cesty z vesnice.
Jediné co vím jistě je to, že nás pronásleduje půl vesnice, že nás Jonathnovi rodiče plně podporují, a že se s Jonathnem milujeme. Sice netuším, co na mě vidí, ale když to říká. Teď mu to plně věřím. Proč jinak by se mnou utíkal před pohodlným životem ve vesnici?
Stejně starostu nechápu. Kolik lidí jenom za můj život zrušilo zasnoubení?
Asi to vzal jako osobní urážku, jinak si to neumím vysvětlit. Nejvíc mě ale z celé vesnice zklamal Martin, myslela jsem si, že aspoň on je normální, to že všichni ostatní ve vesnici jsou magoři, jsem věděla, ale on? To jsem teda netušila…
Znovu se dívám na Jonathna. Vidím, jak mu pracují snad úplně všechny svaly na těle, když se hýbe. A že jich je dost vymakaných.
"Jonathne?"
"Hmm… Copak, kotě?", říká zadumaně.
"Víš, že sis tím útěkem zkazil celý život?"
"Co to říkáš? To není pravda! Jak bych si mohl zkazit život tím, že tě miluju a chci s tebou být celý život?"
"Taky tě miluju."
"Podívej se jsme na místě", konečně prohlásí, ani nevím jak, ale najednou se vášnivě líbáme.
"Počkej… notak… Jonathne!", mumlám mu do rtů a prudce se od něj chtě nechtě odtrhnu.
Buší mi srdce a dýchám jako bych běžela maraton (ne že bych to někdy zkoušela!).
Rozhlídnu se kolem, stojíme na mýtince. Opodál stojí malý baráček se zahrádkou a všude kolem je les. Myslím, že tady nás nenajdou, domeček je dobře maskovaný.
"Musíme nasbírat dřevo na oheň a vymyslet něco k jídlu, lásko", prohlásím nakonec.
"Dobře, co kdyby ses podívala po zahrádce. Babička měla vždycky hodně ovoce a zeleniny, ale nevím, jak na tom zahrádka bude. A já zajdu do lesa na dřevo", prohlásí a už chce odejít do lesa. Chytím ho za ruku.
"Nechci tu být bez tebe sama. Mám strach."
"Tak dobře, nejdřív prozkoumáme zahrádku a pak zajdeme na dřevo.", říká skoro okamžitě.
"Dobře, díky.", jsem moc ráda, že mě chápe. Za to ho taky moc miluju.
Za chvíli máme nasbíráno docela dost ovoce a zeleniny. Na to, jak dlouho se o tu zahradu nikdo nestará, je tu toho dost.
"Mňau!", nadskočím a hledám, odkud se to ozvalo.
"Pojď sem, něco ti ukážu!", volá na mě Jonathn z kůlny. Přiběhnu za ním a vidím kolem něj asi pět koťat a dospělou kočku v jeho náruči.
"Nechápu, jak tady mohla tak dlouho sama přežít. Jmenuje se Nala. Když jsem tady byl naposledy, bylo to malé koťátko, které babička našla v lese.", úplně se nad Nalou rozplývá a Nala vrní ostošest.
"To je krásné!", už se mazlím s jedním koťátkem, všechny jsou rezavé jako jejich maminka, ale tohle má bílé ponožky a bílou náprsenku. Chvíli se mazlíme, ale potom jdeme raději na dříví, než slunce zapadne definitivně.
Jonathn má za chvíli plné ruce dřeva a tak mě políbí a jde dřevo odnést. Já ještě trochu sbírám, ale začínám mít divný pocit a tak jdu zpátky za ním.
Zrovna, když vycházím na mýtinu, vidím, jak dům letí do povětří.
"Jonathne, ne!!!!", křičím jako smyslů zbavená.
Nevím, jak dlouho ležím na zemi, křičím a brečím. Zvednu se a procházím troskami. Nacházím dvě kostry. Musí to být Jonathn a Martin. Výškově by kostry odpovídaly, ale nechce se mi nad tím nijak moc přemýšlet. Ale logicky musí být ta druhá kostra Martinova. Nikdo jiný ve vesnici neumí vyrobit něco, co by vyhodilo do povětří celý dům, ale Martin se chvíli vyučoval u chlápka, co vyráběl ohňostroje, a když dům vybouchl, vypadalo to, jako by
vevnitř vybouchl gejzír barevného světla. Ale netuším, proč zabil i sebe. Asi se mu to moc nepovedlo.
Zase brečím a celá vyděšená z následující noci a ze ztráty Jonathna si sedám na zem.
"Mňau!", vedle mě sedí to malé koťátko, se kterým jsem se předtím mazlila, nejsem jediná, kdo přežil. Vleze mi na klín a vrní. Kočky mě vždycky dokázaly uklidnit, ale teď mě neuklidní asi nic.
Jak můžou být kočky tak blbé a spokojeně vrnět, když se stalo něco tak strašného?
Nezmohu se na nic jiného než na pláč a občasné pohlazení malé.
Vendy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama