close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jedna malá pomsta aneb pomsta se (ne)vyplácí!

1. února 2015 v 12:57 | Mája |  Pomsta (Leden 2015)
Jedna malá pomsta aneb pomsta se (ne)vyplácí!
Tragédie
Jak se do háje řekne žaludek latinsky? Přemýšlela jsem, když jsme psali písemku z bioly. Ne, že bych to potřebovala vědět, spíš jsem se nudila, protože už jsem měla všechny políčka vyplněná. Měla jsem takový ten dobrý typ paměti, který si pamatuje skoro všechno z hodiny, když dávám pozor… Proto ke mně doputoval papírek s pár otázkami. Zase… Já to nechápu, copak je to tak těžké se to naučit? A když už to nevím, tak to přiznám a nesnažím se podvádět, ne snad? Ale počkat celé roky na gymplu se mi posmívají a já jim jako blbec občas něco poradím, takže co kdybych trochu správné odpovědi poházela. Ušklíbla jsem si a v duchu se smála takovým tím šíleným smíchem.
A to nebylo to jediné, co jsem svým spolužákům chystala, usmívala jsem se (pro mě nezvyklý jev) a otvírala dveře do našeho krásného domku na okraji města. Když v tom mi do náruče vlétla moje ségra Anne. "Rychle, jedeme do nemocnice. Vojta furt zvrací a nevíme z čeho." A skoro mi omdlela v náručí. Moje věčně optimistické dvojče se o mě opíralo a celá rodina se nahrnula do auta. Táta, který řídil, měl svraštěné čelo a soustředěně řídil. Mamka ta se zas ovívala vějířem a zhluboka dýchala a držela Vojtu v náručí. Já chtě nechtě jsem uklidňovala jak Anču, tak Sáru která mi spala v klíně.
O týden později jsme se dozvěděli, že doktoři vůbec nechápou, z čeho to bylo, ale Vojtík byl zase OK, protože zase hrál na tabletu nějakou blbou hru s… ehm, jak to říct… prostě exkrementem a ještě ho pojmenoval Poe. No dětskou logiku asi nikdy nepochopím. Sára, ta zase furt dokola hrála na klavír jednu otravnou písničku. Myslím, že to byla nějaká upírská ukolébavka pro nějakou fiflenu, jestli jsem to dobře pochopila. No a ségra se mnou nemluvila, protože no to nemá cenu, naše neshoda o nejlepší styl všech dob, která trvá už asi od 5. třídy.
Svoji zlost jsem si vybíjela na spolužácích. Vyměnila jsem jim sešity (vůbec si toho nevšimli mimochodem), na obědě vzala poslední "zdravou" tyčinku před naši třídní miss a do školních novin jsem napsala smyšlený článek, pod přezdívkami, které je trochu vystihovaly. Takže se jim všichni smáli a kupodivu mě si díky tomu mě už všichni neignorovali, dokonce jeden kluk ze třeťáku trochu chytrý a trochu hezký, takže ideální kombinace.
Jenže na druhou stranu tu bylo to, že jsem se pohádala s učitelem, který vedl naše noviny, který říkal, že takové urážlivé články už nechce vidět. Pak taťkovi vyfoukl jeho dlouholetý kamarád povýšení, které si nezasloužil. Nenapadlo mě v té době, že by to mělo nějakou souvislost s mými žertíky. No a teď nevím, jestli si tu souvislost nepředstavuji jenom ve své hlavě.
No a v té době, jsem jednou ráno přišla ke skřínce a na ni byla přilepena izolepou růže. A k tomu oranžovou. No fuj, tak hnusně veselá barva. (Chápu, že Ann by se to líbilo, ale já radši černé růže. Kdybyste mi někdo nějakou chtěli dát.) A na mysli mi vytanulo, kolik jsem toho provedla svoji třídě a došlo mi to. "Ti parchanti!!!" Vykřikla jsem. No ve skutečnosti spíš zašeptala, protože mě nikdy nenapadlo, že takoví zbabělci mi to budou chtít vrátit. Sice je to hodně tupý nápad, předstírat, že mám tajného ctitele. Ale na ně to byl celkem dobrý výkon, to uznávám. Jenže když jsem přišla do třídy, tak mě obvykle ignorovali. To jsem nečekala, myslela jsem, že se budou šklebit nebo si šuškat jak to obvykle dělají náctileté slečny, ale oni mě normálně ignorovali jako každý obyčejný školní den. Ve vyučování celkem nic zajímavého, tak jsem přemýšlela, kterého z nich to byl nápad. Holky jsem vyloučila. Skupina šprtek mě nesnášela od té doby, co jsem odmítla být stejně konzervativní a šprťácká jak ony, přestože mám stejné známky jak ony. Trapas já vím. Ale co mám dělat jiného než poslouchat učitele, když nemám moc na výběr, co jiného dělat, když nemám s kým. A fifleny by musely vědět, kde má izolepa konec. Což ony nevědí. Pak tam byly ještě, jak je nazvat slušně… Počkejte, přemýšlím… Konkubíny? A ty myslím ani nevěděly, že existuju. Takže zbývalo asi 6 kluků.
Když už jsem logicky na nic nemohla přijít, řekla jsem si, že nějak sejmu otisky prstů a od kluků seženu jejich palce. A porovnám to. To už byl čas na oběd. Takže jsem si sedla jako vždy sama k jedné čtyřce a tu si ke mně přisedla nějaká divná holka. Měla takový ten upřímný pohled a vypadala s blonďatými vlasy jak víla. "Ahoj, můžu si přisednout? Já vím, že ne a proto si přisednu." Nečekala na odpověď a sedla si naproti mně. "Už dlouho tě pozoruji, jsi zajímavá osoba." Konstatovala celkem zjevný fakt o mě. "Hmmm díky…" Odvětila jsem s plnou pusou a dál se věnovala něčemu, co měl být bramborák, ale vypadalo to spíš jako namodralý kus těsta, který se nějakým zázrakem skloubil dohromady a
okoupal se v olejové vaně. "Tvoje nejoblíbenější knížka a písnička?" Byla její první otázka na mě. Ta otázka mě zaujala tak, že jsem přestala dávat pozor a podívala se jí do šedo-modrých očí, které už jsem někde viděla. "Malý princ a Novosvětská." Usmála se. "Hodně dobrý výběr." A já najednou zjistila, že se dokážu bavit s cizím člověkem, což byla pro mě děsivá, ale zároveň něčím krásná, premiérová zkušenost. Takže jsme celou hodinu prokecaly. Myslím, že to byl můj osobní rekord.
Jenže ve snu se mi zase objevila růže, která měla strašně ošklivé rty a nadávala mi a pak m celou popíchala a já jsem umřela. Bohužel jsem se probudila zrovna v tom okamžiku, takže jsem nezjistila, co je po smrti, aspoň ve snu!!! Prostě smolný týden.
A o velké přestávce jsem se rozhodla, vyzvu na souboj toho, kdo mi tu růži dal. Došla jsem na chodbu, kde byl automat, a kde o hlavní přestávce byli všichni žáci kromě šprtů, kteří se učili.
Postavila jsem se na lavičku, vzala z domu ukradený megafon a. No zeptala jsem se. Všude se rozhostilo ticho. No skoro, zamilované páry se furt cucaly, takže nějaké zvuky, přece jenom byly slyšet. No a pak se ozval silný chlapecký hlas, který trošku přeskočil: " Já jsem to byl." Rozhlížela jsem se pozorně po své třídě, ale nikdo z nich pusu neotvíral. Nebo spíš měly ty huby otevřené, ale nepohybovali jimi. A pak jsem ho uviděla. Byl to ten krásný třeťák, který se mi jenom trošičku líbil a vypadal dokonale-rozčileně. No jenže sliby se prý mají plnit (nevím kdo tuhle blbost vymyslel), tak jsem ho vyzvala na souboj. Nadšení kluci udělali křivolaké kolečko a nadšeně skandovali JEHO jméno. "Lukáši, Lukáši!!!" Jenže když tuhý boj začal, on se vůbec nebránil a nechal se jednu vrazit. "Proč se nebráníš, ty blbče?!" Pohlédl mi do očí a já z nich vyčetla, že… Nic. (Kdyby naše hrdinka byla trochu empatická, uviděla by ukřivděnost ublíženost, zraněnost, zlobu, odhodlání.) "Nebiju holky, navíc ne ty, které mil- teda které jsem miloval. Jo, a kdyby ses podívala do kalendáře tak bys zjistila, že dneska je 15. února, pokud ti to stále nedochází." Asi jsem v tu chvíli poprvé v životě zrudl. Chtěla se pomstít a takhle to dopadá. Ze zlosti sama na sebe mu chtěla ještě jednu vrazit. Jenže pak se nakonec chtěla netrefit, aby mu neublížila, jenže se ozval zvonek, takže najednou zůstala na chodbě sama. A před sebou viděla, jak Nikol, ta holka z oběda, pomáhá Lukášovi ze schodů.
No a od té doby je viděla každý den, ale jaksi, když na ně promluvila a začala se omlouvat. Nikol ji bojovně dala pěst před obličej a řekla: "Nech mého bráchu konečně na pokoji!!
Od té doby si Zuzka dala předsevzetí, nikomu se nepomsťovat a dívat se každý den do kalendáře. Kdybyste chtěli vědět, jestli jsem ještě někdy sebrala odvahu se mu omluvit. Ano, asi 5x, ale pokaždé prý nebyl doma.
Jenže jako ti co vidí do budoucnosti, vám můžu říct, že se Zuzka pokusila omluvit se po šesté asi v jejich 25 letech. Ale zjistila, že Lukáš je po smrti. Zemřel na nějakou rakovinu, kterou měli před ním na světě jenom 2 lidé, a on byl třetí. Operaci, kterou zatím přežila jenom jedna holka, on nepřežil. Ani nebyla na jeho pohřbu. Tak aspoň zašla k hrobu a položila tam růži. Oranžovou…
Mája
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama