close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pohled skrz sklo

23. února 2015 v 14:50 | Katy a Blecha |  Valentýn (Únor 2015)
POHLED SKRZ SKLO
Třesavka odeznívá. Už se můžu postavit, aniž by se mi zatočila hlava. Opřu se o chladivou zeď. Stojím pod malým okýnkem tak 30x50 centimetrů. Pouští sem nezaskleným otvorem vzduch a kalné ranní světlo. Venku právě vyšlo slunce, ale ve Městě je ještě půl hodiny zákaz vycházení a tak je na ulici za oknem ticho a klid. Užívám si chvilku zapomnění, pocit, že se nikdy nic nestalo a mě nečeká budoucnost trestance. Ale nelituji. Tento konejšivý pocit kazí především skutečnost, že v ruce držím nůž a jsem celá od krve. Jeho krve. Je zaschlá a vytváří na mé pokožce mapičky, ještě víc zdůrazňující bledé jizvy.
Naposled se rozhlížím po svém pokoji. Očima sjíždím po tmavě modrých stěnách a zastavím se až u stolu. Stojí tam rámeček s fotkou. Já, Maud a Terry. Držíme se za ramena a spokojeně se usmíváme. Potlačím vzpomínky a rychle rozmrkám slzy, které mi brání v ostrém pohledu. Vyndávám fotografii z rámečku a strkám si ji do tašky, ve které mám už nachystané věci. Odejdu. Už jsem se tak rozhodla. Na stůl pokládám obálku se vzkazem pro rodiče. Zastrčím si za ucho pramínek vlasů, který mi spadl do obličeje. Tichými kroky přejdu ke dveřím a naposledy je za sebou zavřu. A potom už jenom běžím…. Před očima se mi míhají stromy. Jediné, na co myslím je, že musím běžet. Běžet co nejdál. Pryč, někam hodně daleko. Chci zapomenout… Zastavuji se, až když dál nemůžu. Netuším, jak dlouho jsem běžela. Možná půl hodiny, možná víc? Schoulím se do klubíčka u kořenů stromů a snažím se dostat do říše snů.
Zavřela jsem za sebou poklop? Ta otázka mě přepadne s náhlou silou. Nevím. Problém. Jestli ano, je všechno v pořádku. Jestli ne, můžou mě kdykoliv najít. Mám ještě čas to zjistit. Vykročím směrem, ze kterého jsem přišla. Chodbou se rozléhá tichá ozvěna mých kroků. Má úžasný rytmus. Zvuk se odráží a zase se vrací. Přibližuje a vzdaluje. Už tady nejsem sama. Kolem mě je spousta neviditelných bytostí, které mě v absolutní tmě vedou. Ukazují mi cestu. Pomáhají mi… Zakopnu. Je to spíš malé klopýtnutí, ale zvuky kolem mě se změní. Už to není souhra, ale chaos. O co jen jsem to zakopla? Buď je to natolik inteligentní, že to neutíká, nebo je to mrtvé, a nebo to nikdy nežilo. Sehnu se. Lehce do toho prstem strčím. Ozve se tiché zašustění látky. Tomu říkám štěstí. První za patnáct let. A nejspíš poslední na dalších patnáct. Pomalu to zvednu a narovnám se. Znova vykročím. Mí průvodci, stíny ve tmě, jsou tu zase. Dojdu na konec chodby. Poklop je pootevřený. Tiše ho dovřu. Teď zpátky. Nic mi nehrozí, říkám si. Do stále rychlejšího tempa kroků se začne ozývat i dech. Je to jen ozvěna, utěšuju se. Ale co když ne? Mí průvodci zmizeli a místo nich je tady něco většího a silnějšího, než jsem já. Rozběhnu se. TO také. Zrychlím… Už vidím pruh bledého světla. Zastavím. Zvuk kroků pomalu utichá, ale dech zůstává a působí hlasitěji, než předtím. Paprsek ozáří látku v mé ruce. Je to tričko a mikina. Moje věci. Páni! Zastrčím si nůž za opasek džínů a obleču se. Ve vnitřní kapse mikiny mám dokonce ještě kousek čokolády. Sním ho. Téměř okamžitě se mi udělá o něco líp.
Probouzím se asi za hodinu. Uvědomuji si, že jsem celá zmrzlá. Pomocí křesadla rozdělávám oheň. Dřeva je tu kolem dost. Přesunu se blíže ke zdroji tepla. Oheň mi vůbec nevadí, právě naopak. Z tašky vytahuji jídlo- rohlík a kousek sýru. Přitom něco nahmatám mezi prsty. Vytahuji malou koženou peněženku. Do ruky si vysypu její obsah. Jsou tam peníze. Pár současných mincí, ale většina jsou jiné. Nějáké staré a neznámé. Vezmu si jednu minci a prohlížím si ji ve světle ohně. Omylem mi vyklouzne z ruky a ztratí se v ohni. S nezájmem pozoruju, jak se z plamenů vynořuje hořící tygr. Počkat hořící tygr? Během sekundy jsem na nohou. Mohla bych ho odehnat třeba ohněm… Vzápětí si ale uvědomuji, že takhle to zřejmě nepůjde. Jenom klid, klid ozve se mi v hlavě uklidňující hlas. Uklidni se prosím tě a řekni, kam chceš svést. Vykulím na něj oči tak, že to snad ani víc nejde. On mě chce svést? Hořící tygr? A mluví mi do mysli? Chvíli nejsem schopná logického uvažování. Pak mi ale dojde, že poslední dobou se stalo celkem dost nepochopitelných věcí. Rychle uhasím oheň, popadnu tašku a přijdu blíž. Vlezu mu na huňatá záda. Že hoří mi překvapivě nevadí. "Chci někam hodně daleko," zašeptám mu do srsti a vzápětí se plnou rychlostí rozbíhá pryč.
Ještě čtyři minuty. Rozhlédnu se okénkem. Nikde nikdo. Natáhnu ruce ven, zachytím se obrubníku a protáhnu se oknem. Postavím se do tmavého průchodu a čekám na první chodce. Hodiny odbijí půl a téměř okamžitě je ulice plná lidí. Zamíchám se do davu a volnou chůzí, která nebudí pozornost, se vydám k hranicím Města. Ke sklu, které nás dělí od ostatního světa. Ke sklu, které je mou poslední nadějí, jak odtud uniknout…
Jsem tady. Sklo je zevnitř i zvenku polepené plakáty. Ty nejnovější, ještě nepotrhané a nevybledlé, se týkají sv. Valentýna. To je ten poslední svátek, který bych teď chtěla slavit. Mezerou v plakátech se mihne něco, co mě zaujme. Něco, co sem nepatří.
Začíná svítat, když dorážím k jakémusi městu. Na první pohled se zdá, že je úplně obyčejné. Popleskám tygra po srsti a dávám mu tak najevo, že může projet. Nespokojeně zavrní, ale rozjede se dál… plnou silou naráží do skla a já mám co dělat, abych se udržela na jeho hřbetě. Až teď si uvědomuji, co se tygrovy nezdálo. Město je obehnáno sklem.
Pár kroků popojdu a vyhlédnu ven. Stojí tam ohnivý tygr s jezdcem. Cože? Ohnivý tygr? Jsi normální? Ozve se můj mozek. Ne. Odpovídám a dál sleduji tu podivnou dvojici. Jezdec, vlastně jezdkyně, sedí na tygrovi nějak unaveně, vyčerpaně, zničeně. Tisknu nos a zpocené čelo na chladné Sklo. Tygr i dívka se na mě s nezájmem podívají a pomalu se otočí. Néééééé! Cítím, že se něco ve mně upnulo na ně. Nemůžou jen tak odejít!
Zahledím se do dálek města. Přestože je teprve brzo ráno, ulice se hemží lidmi. Zaměřím se na nenápadnou dívku, která se rychlými kroky blíží ke mně. S nezájmem očima prolétne plakáty, přilepené ke sklu. Následně přitiskne obličej ke sklu. S nezájmem ji sjedu pohledem a naznačím svému mazlíčkovi, aby se otočil zpět. Tady nemám co dělat.
Do rukou mi v pravidelných intervalech vystřeluje prudká bolest. Buším do skla. Kolem mě se rozlehne výkřik, který se posléze změní v jek. Můj hlas ječí. Já ječím. Nemůžou mě tady nechat!
Slyším, jak za mnou dívka tluče do skla a strašlivě řve. Chce se snad dostat ven? Něco hluboko ve mně mi říká, že bych ji měla pomoc.
Jezdkyně se otočí a tentokrát už s větším zájmem si mě prohlédne. Nepřestávám bušit do Skla a křičet. Někdo mě chytne za zápěstí. Snažím se vykroutit, ale je moc silný.
Otáčím se. V dálce zahlédnu postavu silného chlapa. Nejspíš nějaký policista nebo co. Dlouhými kroky si to šine k oné dívce. Obrátím pohled zpět na ni. Co udělala? Proč se chce dostat ven? A co je tohle vůbec za místo? V hlavě se mi honí nespočet otázek. Ale hlavně. Měla bych ji pomoc? Vzápětí zjišťuji, že na to, je už asi pozdě. Onen muž ji chytá za zápěstí a s železnou silou ji nehodlá pustit.
Zkroutí mi paže za zády mi je sváže řemínkem. Kopu a křičím. Vrazí mi do pusy ruku. Řev na chvíli utichne, ale já mám zuby. Skousnu. Ústa mi naplní kovová chuť krve. Automaticky vytrhne ruku ze sevření mých zubů. Nekřičím. Směju se. Hodně se směju…
S hrůzou se dívám, jak ji chlapík kroutí ruku do nepřirozeného úhlu a svazuje. Přestože nemá sebemenší naději dívka se nehodlá vzdát. Mlátí sebou jako šílená. Počkat! Jenom JAKO šílená? Ve svém podezření se utvrzuji, když svého nepřítele kouše do ruky a vzápětí se rozesměje šíleným smíchem. Ona je opravdu šílená.

Katy a Blecha
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tory Tory | 23. února 2015 v 14:55 | Reagovat

Tak tohle je naprosto skvělé :D Jedna postava lepší než druhá, celé to má hodně ponurou atmosféru... Prostě nemám co vytknout :) Chvíli jsem se bála, že se vaše postavy nesetkají, ale... okej, setkaly :D Fakt super :D Celé mi to trochu připomíná písničku https://www.youtube.com/watch?v=Op5DAuzyWpQ kterou asi neznáte :D

2 mája mája | 23. února 2015 v 17:04 | Reagovat

wow nemám slov... ještě teď mě mrazí... hrůzou, je to vynikající

3 Bety Bety | 23. února 2015 v 19:45 | Reagovat

Tak a teď se můžu jít s tím mým něčím zahrabat :D Je to naprosto úžasné a promyšleně propojené :D

4 Katy a Blecha Katy a Blecha | 23. února 2015 v 20:43 | Reagovat

Díky. :)

5 Misaki Misaki | 23. února 2015 v 21:58 | Reagovat

Tak toto je dokonalé... to se naše práce může jít zahrabat tak půl kilometru pod zem... :D

6 Zuzka Zuzka | 28. února 2015 v 21:26 | Reagovat

Tak to je boží! jak už tu pár lidí psalo, můžu se jít zahrabat... příště se vykašlu na to aby to bylo realné :p, ale přepsat to už asi nestihnu... holky, fakt boží

7 Terča Terča | E-mail | 14. března 2015 v 21:23 | Reagovat

Je to opravdu super, když to čtu běhá mi mráz po zádech. Boží
P.S. Pro Blechu: teď je ovšem otázka jestli mráz umí běhat a to přivádí v otázku co je to za svět pokud existuje něco jako běhající mráz že? no a nebo taky tygr co vyleze z ohně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama