close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pomsta a postava v jednom

1. února 2015 v 13:39 | Monča |  Pomsta (Leden 2015)
POMSTA A POSTAVA V JEDNOM
Parodie


Dívám se z okna vlaku, který mě má vést k mému strýčku Arnoštovi. U něho teď budu na prázdniny bydlet. Musela jsem jsem už vypadnout z domu. Máma už to nedávala. Od té doby, co táta umřel, je až moc zničená. Je to jako by jí chyběl kousek duše. Kousek puzzle, který člověk nemůže najít a ta díra člověka užírá.
Za okny se míhají stromy, až je z nich jedna velká čmouha. Někdy se v lese mihnou i dráty elektrického vedení, z čehož mi je zle.
Kouknu na hodinky. Je 12:45. Už bychom tu měli být.
Ani se nenaděju a vystupuju z vlaku- ceůá ohluchlá od střípění brzd.
"Kalimero! Vítej doma!" volá strýc už od nástupiště a běží ke mně, aby mě objal a poté pomohl s kufry. To, že řekl "vítej doma", ve mně probudilo pocit, že aspoň nějaká věc se nezměnila- strýček Arnošt.
Po půl hodině, kdy jedeme v autě k jeho domu se mě stačí zeptat na školu a vše ostatní, máme probrané skoro všechny témata na zbytek dne.
Jeho dům (nebo spíše vila) je na okraji lesa. Asi čtvrt hodiny od města. Vždy se mi líbila ta atmosféra- klid, samota, ticho. A za teplých letních dnech se můžete usadit na nedaleký posed a když se vám poštěstí, tak uvidíte srnky nebo jeleny. Což je popravdě nádhera (já těm šťastlivcům patřím). Ale abych se dostala k tomu mému neobyčejném dobrodružství (příběhu): vše to začalo jednoho sychravého dne.
Venku lilo jako z konve, žádná kniha mi nešla po ruku a strejda musel nutně odjet do města za kariérou. Já zůstala doma se svým bratránkem, který je emo a nejspíš drží bobříka mlčení, protože na vše odpovídá letmým přikývnutím nahoru nebo dolů a když se vám poštěstí, tak dokonce (!!) doprava a doleva. Z nudy jsem procházela barák až k půdě. Od bezpočtu pokojů pro hosty a koupelen jsem našla i pokoj plný starých věcí. Jelikož miluju styl vintage, tak jsem se šla poohlédnout po nějakém tom kousku do sbírky… Ihned mě zaujala velká skříň- šatník.
Na první pohled z ní sálalo pohodlí domova. Řekla bych, že nebyla ani nějak přehnaně zdobená, ale byla jak pro princeznu. Prsty jsem přejížděla po hladkém, pečlivě opracovaném dubovém dřevě a představovala si úžasný a vznešený život jené z postav z knížek Jane Autenové. CVAK!
Za hlasitého skřípání se skříň otevřela a díky mé zvědavosti jsem z reflexu musela jít prozkoumat vnitřek. S překvapením jsem zjistila, že skříň je velice dlouhá a velká oproti zevnějšku. Udělala jsem asi čtyři kroky, ale skříň pořád pokračovala. S námahou jsem se prodírala těžkými kabáty a šaty a připadalo mi, jako bych šla po časové ose, směr minulost.
Když jsem chtěla odrhnout další kusy kabátů, zakopla jsem.
K mému překvapení mi začala být zima. Což bylo zvláštní, protože jsem na sobě měla svetr a uvnitř se topilo, ale něco bylo špatně. Pak mi došlo co. Ležela jsem na sněhu a okolo mě byly zasněžené stromy. Zvedla jsem se a hleděla na to kouzelné místo. Z nedůvěřivosti jsem se začala štípat do ruky, protože jsem se ocitla uprostřed tlupy modrých lidí… a ti na mě mířili oštěpy…. Poslední, co si pamatuju bylo, že jsem začala ječet… A to opravdu HODNĚ….


S trhnutím jsem se probudila v černo černé tmě…
"Klid, Kalimero! To se ti jen zdálo..!" uklidňovala jsem se šeptem.
Vzápětí se rozsvítila lucerna a vedle mě se ozvalo:
"Co se ti zdálo?"
Vedle mě seděl modrý kluk asi mého věku a zvědavě se na mě díval.
S jekotem jsem začla nanovo…
"PŘESTAŇ! Přestaň už ječet! Holka, dyť to už se nedá poslouchat! Umíš ty taky něco jiného?"
Po těchto slovech jsem přestala a podívala se na svého společníka.
"To snad není možný!? Kde to jsem? Kdo jsi?"
"Jsi ve Faunii. Jsem Luke. Těší mě. Tyvogo, to je hustý… Poprvé v životě se bavím s Cizincem…" mluvil, mluvil a mluvil… a popravdě, mi to ani nevadilo, protože jsem si aspoň mohla protřídit myšlenky.
"… ale to nevadí, tam se taky půjdem podívat. Je to totiž hrozně krásný místo… Ale nejdřív musíš spnit proroctví…"
"Hou, hou, hou! Zpomal.. Jaké proroctví?"
"No přece to, kde nám pomůžeš zachránit lidstvo před pomstychtivou Srdcovou královnou."
"CO?" řekla jsem- opět z reflexu.
"Pojď se mnou."


"To nemůžu být já!" říkám rozhodně "Radě starších", jak mi byli představeni. Přibližně před hodinou jsem se totiž dozvěděla svůj "osud" neboli spíš to, co v budoucnu udělám- věřte mi, není to žádnej med. A zbývajících 20 minut, kdy jsem zrovna nestála před Orákulem neboli seschlou mumií, která předvídá budoucnost, opakuji stále to stejné- "To prostě nemůžu být já!" A čím více to říkám, tak tím více přijímám (nechtěně) pobouřené a až znechucené pohledy místních modrých lidí, kteří říkají, že "mi chybí statečnost, odhodlanost postavit se za ostaní…" a mohla bych pokračovat dále. Jen čekám až budou sdílet můj názor a řeknou, že to vážně nejsem já- ta statečná holka z proroctví.
Už to nemůžu vydržet. Odcházím. Daleko ode všeho, co nejdál.
"Kalimero! Kam jdeš?" ptá se Luke a snaží se se mnou sladit tempo chůze.
"Domů," odpovídám přesvědčivě, i když absolutně vůbec nevím, kudy bych měla jít.
"Dobře, tak tě doprovodím."


Když kráčíme plus mínus ¾ hodiny, zeptá se mě Luke: "Jaký je život ve tvé zemi?"
V rychlosti se snažím srovnat si v paměti pocity a myšlenky ze své země a odpovím: "Příliš proměnlivý. Člověk po nějaké době neví, komu nebo čemu má věřit."
Podívám se na něj- a dostane se mi chápavému pohledu a já mám pocit, že bych mu mohla říct cokoli a on by mě vůbec neodsuzoval. Najednou však změní výraz. Tváří se jako šelma na lovu. Zbystřeně naslouchá- což není dobré znamení, jak jsem pochopila.
"UTÍKEJ!" Prudce vykřikne a popadne mě za paži. Běžíme k nedaleké skále. Když jsme u ní, začne mi říkat instrukce: "Vlez si dovnitř. Kdyby se dělo cokoliv, ani se nehni a nemluv." S těmi slovy mi pomáhá do jedné z větších puklin skály a já se už připravuju, že mu udělám místo, vlezli bychom se tady oba, ale sotva se otočím, on už je pryč. Vzápětí se ozve řev a já uvidím tu příšeru, která ho vydává. Je to jako příšera z velmi špatného hororu. Silně mi to připomíná zmutovaného psa velkého asi jako 2 a půl na lidí na sobě. Místo zubů měl ostré tesáky velké, jak moje ruka. Ani jsem nepochybovala o jeho sluchu a čichu a víc, a víc se pomaloučku posunovala
dozadu pukliny. Ani se mi nemůžete divit, že mi dokonce vynechával dech.vedle tohoto monstra stáli dva vojáci, kteří měli na hrudi nakreslené červené srdce.
"Tady čisto," prohlásil jeden po minutě, kdy nahlížel do mojí pukliny.
"Podívejte, kluci, koho jsem tady našel. Schovával se za stromem, pacholek jeden," prohlásil druhý a za sebou vlekl Luka.
"Ty nevíš, že je zákaz vychzení?" vyštěkl na něj třetí. Luke usilovně svíral rty.
"Odvedeme ho ke královně, tam už se ptáček rozezpívá."
A s touto větou odešli. I s Lukem.

Chvilku jsem počkala a dávala jim náskok. Poté jsem vyšla, podle stop, za nimi (jejich stopy byly nepřehlédnutelné, zvlášť stopy Maxíka, tak volal na toto monstrum jeden ze strážců). Už si ani nepamatuju vzdálenost, ale šla jsem tak přibližně půl dne než jsem došla k hradu obehnaného hradní příkopou plné kalné vody.

Když jsem se dostala do hradu, kdy jsem se připojila k davu místních (což nebylo vůbec jednoduché, protožš jsou modří), prošla jsem mohutnou bránou, nádvořím a hledala vězení, kde je Luke. Prohledávala jsem hrad kousek po kousku, chodby procházela dvakrát, třikrát a pak jsem narazila na… PLÁN HRADU. Mrkla jsem na hodiny. "To jsem tě nemohla najít před třemi hodinami??!"
A pak můj zrak zabloudil na jedny dveře. Bylo mi jasné, že tyto dveře nejsou obyčejné nebo přesněji ta místnost za nimi. Něco mě k nim prostě táhlo. Teď už vím, že jsem měla poslechnout tu část ve mně, která na mě křičela: "UTEČ! JDI PRYČ! Najdi Luka a vypadni odsud!".
Jenže já udělal tu chybu, že jsem sáhla na kliku a pokračovala dolů po schodech, které vedly bůh-ví-kam.
Když jsem došlápla na poslední schod, ocitla jsem se v rozsáhlé jeskyni a kolem dokola jí zdobilo jezero a v jezeře na mě čekala loďka s pádly uvnitř. Už z pouhé zvědavosti jsem musela pokračovat dál (teď mě napadá, že jsem se v tu chvíli musela prostě zbláznit) a tak jsem nasedla do loďky a pádlovala do neznáma.
Už jsem si říkala, že tady zahynu a sežerou mě netopýři, uviděla jsem pevninu. Byl to malý ostrůvek, který se vztyčoval do výšky tak metr nad hladinou s podstavcem uprostřed a titulem "poslední přeživší". "Zaparkovala" jsem loďku a vyšla k podstavci. Sotva jsem udělala dva kroky mimo loďku, tak se ozvalo zaskřípění. Otočila jsem se a zjistila, že jediná cesta ven se vzdaluje- loďka byla už metr ode mě. Nezbývalo mi neý pokračovat k podstavci. Byla to černá keramická miska a na dně se lekl zlatý prsten. V hlavě mi rychlostí světla problesklo proroctví-"Dívka ze vzdálené země přijde, nad nespaseným světem se pozastaví, místo děsu a strachu navštíví, temný předmět tam zachrání z rukou nesprávných a spasí tak svět bezradný"
Pohled mi utkvěl na prsten a už jsem věděla, co musím udělat. Rukou jsem po něm hmátla, ale voda začala bublat a pálit, jak voda za 100 stupňů varu, ale když jsem ruku cuknutím vyndala z vody, voda se jako zázrakem zklidnila. Napadla mě jediná možnost. V rychlosti jsem misku vylela.
V ten moment se z vody začaly vynořovat příšery se šíleným leskem v očích. Z úst jim tekly sliny a pro větší efekt jim z úst visely chaluhy, kterými byly celé obsypané.
Na nic jsem nečekal, popadla prsten a utekla nebližší možnou cestou- do jezera. Voda v jezeře byla studená a divně lepkavá. Za sebou jsem stále slyšela burácení příšer, které mě pronásledovaly, jak včely za bonbonem. Naštěstí jsem měla náskok.
Teda jen do chvíle než jsem proplavala skulinou pod skálou a dostala se tak do hradního příkopu. Tam jsem z posledních sil vyšlapala kopeček a žuchla na zem. Ovšem nevšimla jsem si hlídače, který během vteřiny stihl zalarmovat celý hrad.
Takže jsem se s námahou zvedla a klopýtala k lesu. Běžela jsem hloub a hloub do lesa, co mi síly stačily, do té doby, dokud jsem přestala slyšet vojáky za sebou. Usadila jsem se ke stromu. Srdce mi bilo, jak o závod. Strach a nervozita z těchto událostí mě tížily v ruce, kde jsem pevně svírala prsten, který měl pomoct všem obyvatelům této země. Musela jsem se uklidnit. Vzpomněla jsem si, co mi radil můj otec: "Když jsi nervózní, řekni si 10 faktů. 10 pravdivých faktů. To tě uklidní."
"Tak dobře, tati," zašeptala jsem a začala vypočítávat na prstech:
1.Jsem ženského pohlaví
2. Jmenuji se Kalimera
3.Mé jméno znamená v řečtině "Dobré ráno". Popravdě nevím, proč mi ho rodiče vybrali…
4.Mí rodiče mají kořeny v Řecku. Otcova rodina tam pěstovala olivy (a možná ještě pěstují)
5.Můj otec zemřel při dopravní nehodě, kde jsem byla s ním, ale přežila jse, pouze s pár odřeninami a otřesem mozku
6. Jsem na prázdniny u jeho bratra- mého strýce Arnošta
7. Můj pobyt nabral, tak trochu menší odbočku kvůli "záchraně" lidstva
8.Doteď nevím, jestli sním
9.Právě teď jsem v prekérní situaci
10. Už od jeskyně mě bolí pravá ruka

MEZITÍM NA HRADĚ
"Našli jste ji s mým prstenem?"
"Ne, má paní.."
"HLUPÁKU!!! Budu to muset vyřídit sama… Přineste dvojici mého prstenu… Tu holku čeká nepříjemné probuzení…."

Kalimera se probudila v černo černé tmě… Hmatala okolo sebe po vypínači, ale nemohla ho najít… najednou se dveře skříně otevřely….
"Strejdo! Ty už ses vrátil? Nebudeš mi věřit,co se mi zdálo!"
"Vážně? Pojď dolů na horkou čokoládu a vše mi povyprávíš…" Po těchto slovech se se zděšeným výrazem ohlédl zpátky na skříň….
MONIKA BÖHMOVÁ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama