"Ještě ne!" křikla jsem otráveně a zamáčkla budík. Není zbytí, musím do školy, ne vlastně ne, je sobota. Otočila jsem se a chtěla jsem ještě na chvíli spát, ale podivný hluk pod mým oknem mě přinutil vstát a podívat se co se děje. Cirkulárka. Proč?! To už se ani nemůžu pořádně vyspat? Ptala jsem se sama sebe. Oblékla jsem se a šla do kuchyně, kde už mamka snídala. Jakmile uviděla můj výraz, pochopila, co dělám tak brzo na nohou. "Prosím nevybíjej si zlost na mě" řekla klidně. "Neboj, vím, že nemůžeš za to, že pan soused trpí nespavostí" odpověděla jsem a obrátila oči v sloup. Mamka se na mě tajemně podívala a zeptala se mě: "Máš dneska něco v plánu?" zamyslela jsem se "No, původně jsem chtěla jít babče a pak si zaskákat s Naďou v tělocvičně, ale jestli máš v plánu podniknout něco zajímavějšího přesunu to na zítra a jsem ti plně k dispozici. " "Popravdě, chystám se někam odpoledne tak jen abys třeba nechystala něco ty." Přišlo mi divné, že matka neřekla s kým a kam, vždy to přece říkala, divné. Mlčky jsem kývla.
Po obědě jsem se vydala na cestu k babičce, vím, zní to jak z Červené Karkulky, nebo že by přece jen? Ale kdeže. Cestou jsem pozorovala okolí, které se pukáním ledu a táním sněhu vymaňovalo z nadvlády zimy. V polozmrzlé trávě se bělaly sněženky a mraky, vypadající sněhově, se vzdalovaly z dohledu. Babča bydlela na druhém konci "našeho" městečka, i nadále připomínající dýmající továrnu. Jakmile jsem překročila práh babiččina domku, zmocnila se mě obvyklá úcta ke starožitnému nábytku. Předsíni dominovalo obrovské benátské zrcadlo, jako vytrženo z pokojíku nějaké princezny, v síni byl také nízký lakovaný botník, komoda, zřejmě pocházející z téhož kompletu a majestátní polstrované vínově červené křeslo. Zula jsem se a šla rovnou do kuchyně. Babička pletla (jak jinak). "Ahoj babí, vánoce už přece byly, nebo ne? Ale ta barva je boží." "Líbí se ti, to jsem ráda. Bude to ten…" Jako bych si to nemyslela, pletla slibovaný propínací svetr pro mě a asi to mělo být překvapení, no nevadí. Při babičce jsem zůstala do té doby, než mi zazvonil mobil. "Kde seš, čekám na tebe už celou věčnost!" "No jo však se tak moc nestalo, už letím." Byla to Naďa, právě teď jsem měla být před tělocvičnou a prý celou věčnost. Ještě než jsem odešla, se mě babička zeptala: "Donečko, dostala jsi nějaké psaní k Valentýnu?" Pche, Valentýn ten stupidní svátek olizovačů cizích rtů? Ne, neuznávám takové "slaďárny", ale popravdě řečeno by mě snad něco takového i po… ne! Zakroutila jsem hlavou a s úsměvem odpověděla: "Dej pokoj babi, já? Spíš ty, lamačka mužských srdcí." Smály jsme se. "Já dostala akorát tak růži." "Růži?!" vyjekla jsem překvapeně. "A od koho?" "Nevím, asi nějaký bláznivý amant" smála se babička. "No jen aby" a vrhla jsem na ni vyčítavě ironický pohled. Rozloučila jsem se a vyšla směrem k tělocvičně. Ochladilo se. Začal foukat ledový nárazový vítr, připadala jsem si jako v ledničce.
Najednou jsem byla jako odproštěna od reality. Nárazy větru ustaly, zavřela jsem oči. Chvíli trvalo, než jsem je zase otevřela, avšak neuvědomovala jsem si, jestli to co vidím je skutečné, nebo ne. Byla jsem tam. Kde? Nevím, prostě Tam. Bylo mi příjemné teplo, prostupoval mě pocit absolutní volnosti, a zároveň odevzdanosti do rukou jakéhosi nehmatatelného bezpečí. Bylo ticho. Slunce matně svítilo skrz mraky. Rozhlédla jsem se a upoutala mě vodní plocha tak velká, že by se dala přeplout snad za den. Vydala jsem se k jezeru. Blankytně modrá voda poseta snad tisíci lekníny. Přišla jsem tak blízko, abych se mohla podívat na svůj odraz na hladině. Najednou mě popadly cizí ruce, někdo mi zacpal pusu. Nechtěla jsem křičet, byla jsem jako v tranzu, odevzdaná a smířená. Zatmělo se mi před očima, neměla jsem sílu znovu je otevřít. Cítila jsem každý sebemenší impuls mého těla, které postupně ustávaly. Probrala jsem se ve vlhké, tmavé místnosti bez oken, ležela jsem na dřevěné pryčně s trochou slámy.
Po kamenné podlaze se proháněly myši, strašné to tam páchlo. Jediným zdrojem světla bylo malé, zamřížované okno na chodbě za zamřížovanými dveřmi, z poloviny bylo zarostlé trávou. Byla jsem pod zemí. Hlava mě bolela jako střep. Jsem ve vězení. Proč? Co jsem zase udělala? Slyšela jsem těžké kroky. Blížily se. Jestli se mi to do této chvíle zdálo být zlým snem, pak právě přešel v noční můru. Mříže odmykal dvoumetrový chlap s páskou přes oko a jizvou, jež hyzdila jeho holou lebku.
Ruce měl jako lopaty a tvrdé jako kovadlina. Promluvil však laskavě: "Byla by madam té ochoty a následovala mne?" Kývla jsem. Tiše a nejistě jsem našlapovala, bála jsem se. Vyšli jsme do výšky, kde jsem tušila, že už jsme asi deset metrů nad zemí. Žalářník mě předal podobně stavěnému avšak do černého sukna zabalenému chlapisku. Ten mě vedl nekonečně dlouhou chodbou k masivním dveřím pobitým železem. Dveře se rozletěly, pohltila mě oslepující záře a… Procitla jsem, právě v čas. Byla jsem u tělocvičny. Naďa na mě zírala, jako bych přiletěla z Marsu, ale nic neřekla. Nevím, jak jsem se tam dostala, každopádně to bylo nanejvýš znepokojivé odpoledne.
Bety
To je boží... úžasně napsané i úžasně vymyšlené...