Pro větší přehlednost. Tohle je psáno z pohledu Perttua.(Fialová, protože je kluk) Tohle z pohledu Janis. (Červená, protože je holka)Tohle psala Evka, (protože píše čitelněji a větším) a Tohle Tory. (Protože mám hrozně ráda kurzívu :P )A je tam jedna malá zrada, poprosily jsme Blechu, jestli by se k nám nepřidala na jeden malý odstavec, a nepůjčila nám svoji postavu.Takže z pohledu Aliven psáno Blechou to vypadá takhle.
"Čau Perttu!"
"Umm…čau, co se děje?"
"Můžu se na chvíli stavit?"
"Jo…jasně…"
"Okej, za dvacet minut jsem tam."
"Jo."
Můj pohled zůstal na digitálních hodinách na stolku. Osm ráno? To jako vážně? Bože, co se mohlo stát? Jako by mě neznala… no jo, vlastně… proč mi volala? Už dva roky ke mně domů napochoduje kdykoliv se jí zachce, proč mi sakra volala?
Trochu nervozně jsem zazvonila. Takhle po ránu bude mít určitě blbou náladu. Ale! Mám důvod, takže se můžu vymluvit na to. Navíc je sobota a určitě nemá co dělat. Jako vždycky. Prostě vejdu dovnitř a pohoda, není důvod být nervozní. Pohoda, nádech, výdech, stejně zanedlouho všichni umřeme, takže je to jedno.
"Pojď dál," otevřel dveře, ani se na mě nepodíval a šel zpátky. "Přemýšlím, že bych ti nechal vyrobit vlastní klíče, ať mě nemusíš budit," zívl.
"Vypadáš unaveně…jo a něco tu smrdí."
"Po tvém telefonu jsem znovu usl… nediv se. Co bys čekala tak brzo? Vždyť jako jedna z mála mě znáš. Jo a ten smrad bude možná to týden staré nádobí ve dřezu, ale opět musím říct, že mě přece znáš."
Jop, znám. Normální holka by to tam asi začala uklízet, ale… Hm, jsem na to moc líná, a navíc mi to ani až tak nevadí, takže jsem jenom otevřela okno.
"Sorry, malé Alphě chcípl křeček a nedá se s ní vydržet. Pořád brečí a utěšuje ji Samanta. A divné je, že když jsem jí řekla at nebrečí, protože stejně všichni umřeme, tak se rozbrečela ještě víc…"
"Hm…typické. Sorry, většinou bývám celé dopoledne mimo, rána špatně zvládám. Pustím hudbu, nevadí?"
"Jasně…"
Měli jsme volný celý den, takže jsme v podstatě nedělali vůbec nic, jako vždycky. Celou dobu jsme poslouchali Nirvanu… A ne, počkat. Celou dobu ne. Občas něco jiného. Chvíli jsme dokonce hráli karty, ale ani jeden z nás to pořádně neumí, takže nás to po hodině přešlo.
Jsem rád, že přišla, jediný člověk, v jehož přítomnosti se necítím tak divně. Dnešek bych buď strávil sám poslechem hudby, nebo s ní, taky poslechem hudby a občasným prohozeným slovem.
Kecá. Mluvili jsme spolu celkem hodně. Sice úroven nic moc a kdyby nás slyšel někdo cizí myslel by, že jsme ústav lidí, co chcou skočit z nejbližšího mostu aby se setkali s Kurtem, ale… Mi to vyhovovalo, heh.
Celkem průšvih nastal až ve chvíli, kdy jsme oba dostali hlad.
"Hmm…doufám, že máš ráda fazole z plechovky, nic jiného opravdu nemám." Celkem úspěch. Divím se, že tady má vůbec něco.
"Může být…víš, že jsou dva týdny prošlé? No nic, neva." Navíc jsou od jeho spolubydlícího. Ale ten ted někam odjel, asi má psychické problémy. Naco jsou problémy?
"To už je šest? Celkem to uběhlo…nedáme film?"
Pustili jsme si film. Ani nevím, o čem to vlastně bylo. Myslím, že něco s Pink Floidama.
Tiše otevřu dveře. Pch. Někdo je zapomněl zamknout. Z bytu se ozývá televize. Aspoň mě neuslyší. Kuchyň. Musím najít kuchyň, nebo špajzku. Mám děsný hlad a došla mi čokoláda. Hlava se mi může rozskočit bolestí. Tady. Nože! Bezva, beru. Dva týdny prošlá plechovka s fazolemi? No nic, bílkoviny jsou důležité (hahaha). Čokoláda! Kde by mohla být. hmmmm. Šuplíky? Nic. Skříňka? Nic. Do p*dele. Kde je?!? Začínám mít vztek. Vrznou dveře. Hledí na mě nějaká holka. Viděla mě. Nedá se nic dělat. Budu ji muset zabít...
"Hej, ty spíš?"
"Hmm… tak ted už ne…"
"Počkej, tys fakt usla? Já vím, že jsem pom,ěrně tichý společník, ale doufal jsem, že až tak zlé o se mnmou není."
Ne, to není nic proti tobě, nežřeš to, jen jsem prostě dneska moc nespala." A to je důvod, proč mě budí v osm. "Zbyly nějaké fazole?"
"Měly by tam být, zajdu pro ně."
"Nejsem neschopná."
Odfrkla jsem a postavila jsem se. Trochu se mi zamotala hlava a musela jsem se přidržet gauče.
"Fakt ne?"
"Ne!" Co nejelegantněji jsem kolem něj prošla (Zhruba s ladností topícího se brouka) a pokračovala jsem do kuchyně.(Kolem pokoje jeho spolubydlícího, který zrovna nebyl doma.) Okamžitě jsem se zaměřila na hledání konzervy, protože jsem chtěla ignorovat ten neuvěřitelný nepořádek, který byl úplně všude. Bohužel, nikde jsem ji neviděla. Rozhodla jsem se jít na to zleva. Dřez, který pod vším tím nádobím nešel ani vidět, něco, co bylo moc velké na plechovku, Lednička a nějakíá postava. Spolubydlící se asi vrátil. A pak jsem uviděla střed mého zájmu. Spokojeně jsem se ušklíbla a vyrazila jsem za plechovkou. Cestou jsem do něčeho šlápla. Nechce vědět, co to bylo. Popadla jsem plechovku. Začala klást odpor. Pokusila jsem se zaostřit, co se děje. Nahmatala jsem cizý prsty. To snad ne, taková smůla. Potom jsem ucítila škrábnutí na ruce. Pustila jsem plechovku a odhrnula jsem si vlasy ze zdravějšího oka. Tohle nebude Perttuův spolubydlící. Je to holka.
"Chleba tu ani nehledej, tahle plechovka prošlých fazolí je tu jediná jedlá věc."
"Máš čokoládu?" zeptala se. Rozesmála jsem se.
"Tak to hodně štěstí při hledání. Obávám se, že nemáš sebemenší šanci." Soucitně jsem jí položila ruku na rameno.
"Nedotýkej se mě!" zakřičela hystericky a výhružně na mě namířila nůž.
"Bojíš se smrti?" zeptala se, když se trochu zklidnila.
"Bojím? Tak se to úplně říct nedá. Spíš… je to nutnost. Jako by ses mě ptala, jestli se bojím dýchání. A ty?" vypadala, že se trochu uklidnila. Trochu.
"Smrt je vysvobození," odpověděla a dál si mě nedůvěřivě měřila. "Chceš vysvobodit?"
"Chceš vysvobodit?"
"Mno… Trochu jsem ucouvla, ale pak jsem se přinutila udělat ten krok zpátky. "Když mě zabiješ, nejspíš si tím moc nepomůžeš. Čokoláda ve mně není." V jejích očích se objevil zmatek. Překvapení.
Neusnul jsem? Že by to byl nakažlivé? Ne, asi jsem jen upadl do hlubokých filozofických myšlenek. Jak dlouho jsem nevnímal? Vypnul jsem hudbu. Hm… že by Janis trpěla samomluvou? Pro ni celkem typické. Pomalu jsem scházel po schodech. Překvapím ji.
"Překvapuje mě, že nemáš strach," uslyšel jsem.
"Ze smrti? Proč? Stejně všichni umřeme…" Hm, asi jsem fakt usnul. Janis se muselafakt hodně nudit, že si do mojeho bytu přivedla kámošku... Takže předpokládám, že fazole došly definitivně. Mám hlad. Vešel jsem do kuchyně.
"Nechaly jste mi něco?" Janis má zvláštní přátele. Tím tentokrát nemyslím sebe. Ta holka na ni mířila nožem. Janis má zvláštní přátele.
"Máš čokoládu?" obrátila nůž proti Perttuovi. Abych pravdu řekla, moje smrt je mi celkem ukradená, ale Perttua nedám. Co bych bez svého nejlepšího kámoše dělala? Ke komu bych lozila do bytu bez ohlášení?(Navíc se mi možná trochu líbí.) Ochranitelsky jsem se před něj postavila.
"Nemá to být naopak?" šeptl a objal mě kolem pasu. Pak opět věnoval pozornost té holce.
"Čokoládu tady nevedeme."
"Ale můžeme ji zajít koupit," dodala jsem rychle, když jsem si všimla, že se jí ruka s nožem rozklepala ještě silněji. "A můžeme koupit i něco k jídlu, když tam budem."
"Je tam hodně čokolády?" zeptala se zvědavě a nůž trochu poklesl.
"Nejvíc čokolády, co jsi kdy viděla," přitakala jsem.
"Do obchodu?" zabručel otráveně Perttu.
"Takže nejdem?"zvedla hlavu. Rozšířily se jí zorničky a chytila nůž do obou rukou, takže pustila plechovku, jejíž obsah se rozpraskl a následně vsákl do okolí. Perttuovi zakručelo v břiše a hodil na plechovku soucitný pohled. Poté mi pevně stiskl ruce. Teplo. Počkat, o to znamená? Má strach? Bojí se, co příjde? Nebo to má znamenat, že se mnou zůstane až do konce?
Má studené ruce. Možná má strach. Neboj, nedám tě. Jsem s tebou. Podívala se na mě. Nebojí se. Takovou ji znám. Věčně v klidu. Usmál jsem se.
"Oříšková je nejlepší. Jdeme?" řekl jsem, abychom se posunuli z mé kuchyně.
"Jasně," odpověděla okamžitě Janis, ale ta holka se pořád tvářila podezřívavě.
"Pojd, jdem na čokoládu," pokusila se na ni usmát. Pořád podezřívavě, ale vstala a udělala k nám pár kroků.
"Skvěle."
Vyšli jsme z domu. Měl bych být nerovozní. Jdu do obchodu s psychopatkou a s Janis (která k tomu občas taky nemá daleko), ale jsem v klidu. Pohoda. Možná bude v pohodě. A jak říká Janis, i kdyby ne, tak je to jedno. Stejně všichni umřeme.
"Do jakého obchodu vlastně jdeme?" zeptala se Janis a nenápadně obešla holku tak, aby byla uprostřed.
"Hm, Tesco je nejblíž." Sice jsem vyšel z domu, ale nepůjdu dál, než musím. To zas ne.
Perttu se zdá v klidu. A ona taky. Ona… To je hrozné…
Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se za pochodu.
"Aliven."
Pokračování je vedle, protože se to sem ani celé nevejde :D
http://trysko-tuzky.blog.cz/1503/tory-a-evka-2