Na sv. Valentýna
"Co to ta holka vyvádí?" Šeptla jsem pro sebe, když jsem viděla, jak v parku na lavičce vzlyká fakt hodně nahlas vysoká a vychrtlá slečna. Neumí se chovat? Brečí se doma do polštářů a ne v parku. Ale nedalo mi to a musela jsem za ni zajít. Prvně mě zaujalo, jak má krásně husté černé vlasy a k tomu strašně tenké ruce. Zašklebila jsem se a v hlavě mi uvízla ošklivá myšlenka. Je to anorektička, nech ji. Když chce umřít, tak ať umře, nebudeme ji v tom bránit, že. Jenže pak jsem se na ni zadívala a ta holka měla vážný problém. Tak jsem ji zaklepala na rameno a zeptala se jí:
"Jsi v pořádku?"
Gaia se otočila na tu nádheru, co jí klepala na rameno. Zamrkala. Ale aby se předešlo omylům, mrkala ne proto, aby zahnala slzu, která se nakonec dostala ven, ale aby dostala tu zpropadenou řasu ze svýho oka. Ona byla příčinou těch slz.
"Co myslíš?" zavrčela a začala si znova třít oko.
"Vypadáš, že tě něco trápí, tak jsem ti chtěla pomoct" kníkla Zuzka a odstoupila o krok.
"Jo trápí." řekla falešným, přeslazeným tónem, "Ta zk*rvená řasa co se mi dostala do oka." zavrčela vztekle a nepřestávala ve tření.
"To vzlykáš jen kvůli tomuhle?" podotkla a nesnažila se skrýt pobavený tón. Který samozřejmě Gaii neušel.
"Co že dělám?" Jestli nerozezná pláč od spršky nadávek ve všech jazycích, pak je tu něco špatně. Buď ona tak moc klesla, ještě hlouběji než už je, nebo ta nafintěná věc není schopná rozeznat psa od kočky.
"Hele a navíc, co za mnou vůbec lezeš. Běž si zase po svým jo?" máchla rukou, jako když v letním horkém dnu odhání veškerou lítající havěť.
Zuzka se na ni nechápavě dívá. Najednou si uvědomí, proč to děvče pláče, přesto, že se snaží hrát tvrďáka. Vždyť je Valentýn. Určitě je po rozchodu se svým přítelem.
"Rozešel se s tebou přítel? Na Valentýna to musí být asi hodně bolestivé co?" řekla lítostivě.
V tu ránu byla Gaia na nohách a rozkřikla se.
"Hele, ty nádhero, jestli okamžitě neodpřejskneš tak si mě nepřej! Jo a pro info, mýho "miláčka" to teď bolí asi víc, než mě." a se vší radostí si vybaví ten okamžik, kdy tomu hajzlovi plivla to tý dost zmasakrovaný nohy.
Ta holka je blázen. Pomyslela jsem a naštvaně se k ní otočila zády. Právě jsem se chystala elegantně a s nadhledem odejít, když jsem uslyšela krátký, špatně utajovaný vzlyk. Jenže vzápětí se ozvalo.
"Umíš chodit, ty krá*o černá?! Nebo ti mám snad pomoct!" To mě naštvalo ještě víc, tak já se pro jednou snažím být milá a ona takhle na mě.
"Hele, jestli si myslíš, že mě tohle urazilo a že si mě vystrašila, tak to si na omylu, holčičko! Ty si tak falešná až mě to oslepilo! Ty si myslíš, že tak vždycky jdu po parku a každému, kdo bečí jako ty, pomáhám?! To se teda pleteš! Jenom si mě prostě zaujala a na chvilku jsem si myslela, že bych mohla být užitečná, ale to jsem se hodně mýlila. Takže až příště budeš řvát na celý park, tak si to rozmysli, jestli není lepší brečet v posteli, kde není šance, že by tě někdo šel utišit. JASNÉ!" Otevřela pusu, jak kapr o Vánocích, když zjistil, že za chvíli bude po smrti. Chvílu bylo ticho. Já jsem se vzpamatovávala a ona taky. A pak vybuchla ona.
"Tosi ku*va myslíš, že když tak obtěžuji, že bych se ti asi měla omluvit, ne! A pak ještě jako bolestné pozvat na kafé?!"
"Ne, horká čokoláda by stačila…"
"Fajn!!!" A vyrazila směrem k městu a za ní já v těsném závěsu. Ani jedna z nás nechtěla ustoupit.
"Ty si ze mě vážně děláš srandu, že jo?" vyprskla Gaia, když si Zuzka spokojeně nesla horkou čokoládu a kus nějakého dortu.
"Proč myslíš?" zasedla vedle ní.
Gaia se nadechla, aby něco řekla. Nakonec to nechala být. Odmítala se s ní zase začít hádat. Zabořila se do křesla, vytáhla mobil a projížděla si zprávy.
"Ty se mnou jako nebudeš mluvit?" zeptala se Zuzka uraženě.
"Proč, proč bych sakra měla?" povytáhla jedno obočí. "Radši si sněz to, co vypadá, že už někdo přežvýkal."
"Tobě aby zase něco nevadilo, že." odvětila.
"Žer prosimtě už." rozkázala.
"Tak já nakonec trávím Valentýna s holkou. Rozkošné." procedila skrz zuby a pustila se do dortu.
Tina a Mája
Hezky!!! Fakt strašně krásné.