Nech mě být
Naruto
"Deidaro..." Ozval se tichý hlásek za mými zády.
"Nech mě!" zavrčel jsem a zesílil televizi, avšak jakýsi krimi seriál s poněkud pochybnou a jistě i velmi předvídatelnou zápletkou jsem nevnímal ani jedním uchem.
"Deii!!". Sasoriho hlas byl až plačtivý. Zprudka jsem se posadil a následně rozčileně vstal. Rusovlásek ublíženě stáhl ruku, kterou mě chtěl nejspíše polaskat ve vlasech.
"Nechci s tebou mluvit. Jdi si za Itachim, když se k němu tak máš!" zahučel jsem zhrzeně. Nechtěl jsem se na rusovláska dýl koukat. Ten jeho obličejík - hned bych mu odpustil... Jen v mikině a sepraných světlých džínách jsem vyběhl do mrazu. Nebylo mi Sasoriho líto. Teda bylo! Ale... moje slova možná zraňovala rusovláskovu křehkou dušičku, jenže on mě taky nelitoval! Bylo mu jedno, jak on zraňoval mě. Štval mě, stejně jako Itachi! Zpropadený Uchiha!!! Vztekle jsem nakopl plechovku od dávno vypitého piva, co se povalovala na zasněženém chodníku kde nebyla jediná stopa. Sněžilo velmi vytrvale.
Vrazil jsem naštvaně ruce do kapes a šel potemnělou ulicí. Představil jsem si dokonalého černovláska, jak objímá MÉHO Sasoriho! Kdybych je jen nepotkal. Vždyť... tu tramvaj jsem skoro nestihl! Kdybych nedobíhal, kdybych se nesnažil být u Sasoriho co nejdřív... Těšil jsem se, až mi doma skočí kolem krku. Chtěl jsem ho vzít ven, vím, jak miluje sníh. A místo toho všeho. Místo... achjo, Deidaro ty pláčeš? Hej! Nenenene! Hned přestaň! Sakra!
Slzy mi stékaly po tvářích. Jaký měl důvod být s ním?! S Itachim? Copak mě Sasori nemiloval..? Pochybnosti, pochybnosti, pochybnosti.
Po hodině tichého sebelitování a srovnávání se s dokonalým Uchihou Itachim mi začal vyzvánět telefon. Samozřejmě že na displeyi svítilo rudovláskovo jméno. Nechal jsem telefon vyzvánět a propadl ještě ponurejším a ublíženějším myšlenkám, které mě doslova stravovaly za živa. Sedl jsem si na studenou lavičku, v ruce pevně svíral telefon, který po třiceti sekundách zhasl. Za chvíli se ale opět rozsvítil. Po desátém telefonátu jsem to vzdal.
"Říkal jsem ti že mě máš nechat..."
"Deidaro! Konečně jsi to zvednul!... Vrať se" zaškemral. Bylo poznat, že plakal. Ale to já taky! A kvůli němu!
"Ne" odpověděl jsem stroze. I tak se mi na těch dvou hláskách hlas zlomil. Zimou a tichým vzlykem - ironické, vždyť přece nebulím! Jenže můj hlas zněl spíš jako prasečí vykviknutí. To by se černovlasému a vždy tak cool Uchihovi rozhodně nemohlo stát. Jemu se hlas neláme. Jeho hlas vždycky mrazí až do nejhlubšího morku kostí
"Nemáš ani bundu! Budeš nemocný."
"A co je tobě potom?!" vztekle jsem křiknul. Vida, to už znělo lépe než prasečí kvíkání.
"Deidaro! Vždyť jsem ti to vysvětloval. Itachi potřeboval jenom..."
"Ano, tuhle verzi znám. Sasuke začal kouřit a Itachi je z toho na prášky." vrčel jsem - Jásně -"Tak potřeboval Sasoriho vřelou náruč, aby se mohl vyplakat. A čirou náhodou ti u toho strkal jazyk až do krku, viď? Líbilo se ti to? Líbá určitě líp než já..." opravdu to byl můj hlas, který přes slzy a drkotání zubů hystericky vřeštěl? Já vřeštím? Za to můžeš ty Sasori, takhle se před tebou ponižovat. Prčo to asi dělám? Mám tě rád, ty idiote!
" Nic takového...Proč mi nevěříš..?" ozvalo se po chvilce ticha. To dokonale vykolejilo ten vlak jménem "zbytky chladného rozumu" už úplně.
" Měl jsem tě totiž rád, Sasori...." a típnul hovor, ani nenechal chlapce na druhé straně domluvit.
"Mám tě rád" zašeptal jsem do noci, od úst mi šla hustá pára. Proč jen zrovna on? Itachi Uchiha? Ten dokonalý, sexy tvor ... to bude ono. Jak to zní: DOKONALE SEXY TVOR. Je to vůbec člověk? Ano, Sasori ke všemu ve všech vzbuzuje ochranitelské pudy a je tak malinký, roztomilý. Je vlídný ke všem, hodně se usmívá, ačkoliv se mu nedělají ďolíčky, je sladký. Sladký a můj! - Tedy, byl můj...
Polekal jsem se, když jsem ucítil lehký dotek na ramenou. Prudce jsem se otočil.
"Sasori..?" Kabát, který mi přehodil přes ramena, se sesunul na zem. Rusovlásek ho rychle sebral a znova mě do něj zabalil. Díval jsem se do zelených očí, které překypovaly citem a smutkem.
Sasori se nadechl jako by chtěl něco říct. Už jsme se lekl, že zůstane jen u toho nádechu, ale:"... Bál jsem se" neusmál se, jen to konstatoval, s očima nyní upřenýma k zasněžené zemi.
"Jsi pryč už... tři hodiny".
"Aha." duchaplné, já vím. Jenže co jsem měl říct? Vím, asi bych měl poděkovat, ale... To bych neudělal! Vždyť jsem přeci uražený. Jsem uražený, podvedený, zklamaný. Tak proč nic z toho necítím?! Cítím jen smutek, avšak i po těch hodinách porovnávání se s Itachim... Proč mám pocit, že mi Sasori nelhal? Ano. V hloubi duše VÍM, že mi nelhal. Vlastně jsem... litoval, že jsem mu řekl tolik ošklivých věcí. Mám pocit, že moje nálady a názory se dokážou měnit rychleji než počasí o Aprílu.
Třeba vážně o nic nešlo. Ale, jak bych mu to teď mohl přiznat? Samozřejmě že nemůžu.
"Jak jsi věděl, kde.. kde budu?" drkotaly mi zuby. Zelenooký rusovlásek si třel dlaně v rukavicích a rozhlédl se kolem, s nenápadným, ale tím nejkrásnějším úsměvem na srdíčkově vykrojených rtech.
"Tušil jsem to". Mluvil potichu. Po chvíli ticha, vyměňování pohledů, kterým jsme jeden před druhým roztěkaně uhýbali, se mě za předloktí pokusil vytáhnout na nohy.
"Pojď domů!" zněl rozhodně. Ale já jsem byl stále paličatý, docela rozlobený, ale ne na něj. Myslím že spíš na sebe.
"Nechci!" štěkl jsem a vyškubl se mu. Objal jsem si kolena.
"Deidaro.." řekl vyčítavě, už ne plačtivě. Myslím že poznal, že na něj se nezlobím. Poodstoupil, ale... V okamžiku mě zezadu objal. Jeho krátké vlásky mě šimraly za krkem.
"Proč mě takhle trápíš? Miluju tě, Deii. Nikdy bych tě nezradil." šeptal. Pak se zarazil. Cítil, jak se mé tělo třese, pod náporem tlumených vzlyků. To se přece nedá zastavit!
"Ty pláčeš??"
"Ne! Já přece nikdy nepláču!" rychle jsem si otřel oči. "... a už vůbec ne kvůli tobě!!" dodal jsem. Jen a jen kvůli tobě! Nikdy kvůli nikomu a ničemu. Jen kvůli tobě Sasori! Mumlal jsem v duchu. I on měl v očích slzičky. I přes ně se pousmál. Rozkošný.
Teď jsem to byl já, kdo kajícně sklopil oči.
"Žárlil jsem." vážně jsem to řekl?! Bylo to tak potichu... Vymanil jsem se z jeho sevření. Snažil jsem se vyhnout jeho pohledu.
"Deidaro," povzdechl si, " já ti celou dobu říkal pravdu."
"Já vím" červenal jsem se.
"A proto tady trucuješ v zimě?!!" zavrtěl nevěřícně hlavou. Já vím! Byla to moje chyba. Ale přiznat to? Nee, nikdy! Teda.. Možná bych mohl, Sasorimu, mému rusovláskovi... ¨
"Omlouvám se, Sasori. Omlouvám se, že jsem tě trápil. Miluju tě! To proto..." pro změnu jsem ho objal já. Svůj obličej jsem schoval do jemných červených vlásků, které voněly po třešních a vanilce. Objetí mi opětoval.
"Půjdeš už.. konečně domů?". Přikývl jsem. Přidržel jsem si jeho dokonalou, dětskou tvář, abych ho mohl něžně políbit na ty růžovoučké rty, které teď byly trochu mrazem popraskané. Omlouval jsem se mu tak, co nejněžněji.
Ruku v ruce jsme se vraceli zasněženou ulicí. Jakési škrábání v mém krku mě donutilo zakašlat.
"Říkal jsem, že budeš nemocný" vypískl můj rusovlásek.
"Jenže, ty se o mě postaráš" zavrněl jsem. Pevněji jsem stiskl jeho dlaň ve své.
"To se ještě uvidí!" zasmál se vesele. Z lavičky si nabral plnou hrst sněhu a uplácal z ní drobnou kouli.
"Ne! Sasori, opovaž se! Jsem těžce nemocný, jsem..!" zásah! Trocha sněhu mi začala spadávat za tričko.
"No počkej!" vyběhl jsem za prchajícím a smějícím se Sasorim.
Kirimi
Jop. Jop. Tak to se mi libi. Ehehehe.
Deidaro. Ty hlupaku jeden uminenej.
A Itachi se muze jit zahrabat. Tak.