Setkání
25. března 2015 v 20:16 | Katy | Fanfiction (Březen 2015)Setkání
Hunger games
Všude je tma. Mým očím trvá hodnou chvíli, než se přizpůsobí velmi slabému světlu. Rozhlížím se kolem sebe. Nacházím se v jedné z šachet, kterých je v dolech mnoho. Okolo mě horlivě pracují unavení dělníci. Nikdo si mě nevšímá. Jako bych tady ani nebyla. Vzduchem výří prach. Ovzduší je téměř nedýchatelné. Dělníci se ale asi přizpůsobily, jelikož se tím nikdo nevzrušuje. Pracují mlčky, jen občas někdo něco prohodí. Proto je to velká změna, když z nějaké chodby přibíhá mladý muž. Může mu být asi tak 19. Do tvrdé práce v uhelných dolech nastoupil teprve nedávno. Je celý udýchaný a chvíli trvá, než je ze sebe něco schopný vypravit "Musíme pryč!" šeptá vyděšeně, " bouchne to! Už se nedá nic dělat musíme rychle zmizet!" Dělníkům nekonečnou vteřinu trvá, než to pochopí. Rázem ale nasazují zděšenou tvář. Zahazují nářadí a ženou se kolem mě k východu. Těsně přede mnou proběhne mladý muž. Vyděsím se k smrti, když mi dojde, co se má stát. Já toho muže znám. Poznávám jeho tvář. Je to totiž můj táta. A než stačím něco udělat, dolem se rozlehne ohlušující výbuch…
Prudce se nadechnu a otvírám oči. Chvíli hledím do zdi a nejsem schopna pohybu. Pomalu se uvolňuji, což přivolává zoufalý pláč. Už to dál nedokážu držet v sobě. Po otcově smrti se matka úplně složila. Není schopná se postarat o Prim, takže to všechno zbývá na mě. Ležím takhle v myšlenkách asi hodně dlouho, jelikož už se pomalu rozednívá. Uklidňuji se a rychle vstávám z postele. Oblékám se, spěšně učešu neposedné vlasy a svážu je v cop. Smutně se usměju na sestru, která teď ve spánku vypadá ještě rozkošněji. O matku pouze zavadím opovrhující pohledem a se skřípotem dveří vybíhám ven. Vzduch je příjemně chladný. Rozhlédnu se okolo, jestli se přes noc něco nezměnilo a následně se už dám do běhu směr drát oddělující 12. Kraj od nebezpečí kolem. Tedy alespoň tak to popsal Kapitol. Při vzpomínce na naše hlavní město si nemůžu pomoct a znechuceně se zamračím. Nesnáším Kapitol, nesnáším ty lži všude kolem, nesnáším tu bezmoc, ale úplně nejvíce nesnáším hladové hry. Podlezu plot, který se z nenadání objevil přede mnou. Jakmile se ocitám mezi stromy, z vykotlaného kmenu si beru luk a přes rameno si navlékám toulec se šípy. Když v ruce ucítím drsné dřevo, opět mě přepadnou bolestné vzpomínky. Není to zas tak dávno, kdy mi ho otec vyrobil. Chodili jsme spolu do lesa a on mě učil všechno o přírodě. Před rokem ale zahynul při výbuchu v dole. Rychle rozmrkám slzy, které se mi mezitím nahrnuly do očí a vyrážím hlouběji do lesa. Našlapuji lehkými kroky. Všechny smysly mi pracují na sto procent. Nikde nespěchám už jsem se poučila, že se to nevyplácí. Koutkem oka zahlédnu po své pravici pohyb. Bleskově z toulce vytahuji šíp, zamířím a následně střílím. Mám štěstí. Podařilo se mi trefit. Když přijdu blíže, zjišťuji, že můj úlovek je králík. "Hezká trefa" Ozve se za mnou něčí hlas. Prudce se otočím a jenom mimochodem si uvědomuji, že vkládám šíp do tětivi. "V pořádku, já ti nic neudělám" chlácholí mě. Odvážím se mu podívat do obličeje. Při tom mě ale zamrazí. Je to vysoký pohledný mladík se snědou pletí, hnědými vlasy a šedými oči. Podle toho ihned poznávám, že je ze sloje. Už jsem ho ale jednou viděla. Bylo to před rokem. Když otec zemřel v dole. Jako nejstarší dítě z rodiny jsem přebírala ocenění. A byl tam i on. Pamatuji si, jak stál vedle. Netuším, jestli si i on mě pamatuje, ale jestli ano, nedává to na sobě znát. " Co takhle kdybys sklopila ten luk." Až teď si uvědomuji, že na něj pořád mířím. "Jak se jmenuješ?" Pokračuje. Chce se mi vykřiknout, že do toho mu nic není, ale něco v mé mysli mi brání to udělat. "Katniss" hlesnu téměř neslyšně. "Katrys? Zajímávé jméno" "Katniss. K-A-T-N-I-S-S!" Vyštěknu na něj. Nemám zrovna náladu se s ním bavit. "Jo, jo," chlácholí mě. "Ale stejně se mi Katrys líbí více" Dodává v zápětí. Než stačím něco namítnout, mluví dál. "Co tady vůbec děláš? Není to tu bezpečné." "Když jsi ze sloje a potkal tě stejný osud jako mě, měl bys to pochopit." Odseknu dřív, než si uvědomuji, že to nebylo správné. Změří si mě ustaraným pohledem. "Tak dobře. Co takhle mír." "Mír v téhle zemi neexistuje. Toho sis mohl taky všimnout" Smutně se usměje. "Bohužel ano. Jsme tu uvězněni. Nemáme žádnou svobodu" "Nevypadá to, že bys zrovna ty dodržovala pravidla Kapitolu,"zamračím se na něj . Překvapuje mě, když se rebelsky rozesměje. "A proč bychom je taky měli dodržovat? Máme svůj život." Přestože mě pěkně štve a pořád na mě naráží, uvnitř cítím, že si rozumíme. Obdivuji ho za jeho nebojácnost a upřímnost. Myslím, že by se z nás v budoucnu mohli stát velmi dobří přátelé. A jestli se tak stane, tak tady v lese nebude mít Kapitol žádnou moc. Jsem o tom tak přesvědčená, že se mi na tváři objeví široký úsměv. "Máš pravdu. Kapitol není vším."
Katy
Komentáře
Tak to jsem moc ráda. Bála jsem se, že se mi to nepodaří. Jinak ty? A zahrabat se se svoji povídkou? No ať tě to ani nenapadne... :D
neuvěřitelným způsobem ses dokázala vžít do Katrys (taky mám radši tohle jméno) a zároveň zachovat její charakteristiku z knihy. je to úžasné.
hodně dobře jsi to vystihla jako i zuzka a jako i joillapa :) je to skvělé :) zase se nebbudu moct rozhodnout už to vidím...
Jéé :3 Setkání Hurikána a Katrys :3 Stejně mě štve, že POZOR SPOILER! nakonec neskončí spolu :( Protože jim to spolu sluší :D Hlavně v téhle povídce :3
Je to úžasné, přesně vystihuješ ty postavy a všechno tak pěkně napsané:D... myslím, že se můžu jít zahrabat:)...