close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Táda a Vendy

2. března 2015 v 19:58 | Táda a Vendy |  Valentýn (Únor 2015)
Valentýn
"Byl to zvláštní den, když jsem se dozvěděl, že k nám na univerzitu přijedou studovat mladí lidé z rozvojových krajin. Měl jsem strach, ale už jsem si nedokázal uvědomit, z čeho." Rozmlouval sám se sebou Heřman při odpolední kávě u holubů den před příjezdem nových studentů. "Co je mám učit? Jak je mám učit? Pochopí to? Nejsou retardovaní? Dobře, to už trochu přeháníš, nemyslíš?! Ach, Bože. Jak já někdy dokážu vytočit i sám sebe."
Do vesnice jsem se už nikdy nevrátila. Když jsem se aspoň trošinku vzpamatovala (doteď nejsem v pohodě, ale kdo by byl), řekla jsem si, že prostě někam půjdu. Teď nechápu, jak jsem mohla týden (myslím, že to byl týden) putovat bez pořádného jídla, pití, teplého oblečení a tak. Jediné, co jsem jedla, bylo nějaké to ovoce, co jsem našla. Pak jsem se dostala do takového menšího městečka a tam jsem zjistila, že jsem žila v nehorázně zaostalé oblasti. Lidé z města mi se vším (většinou) ochotně pomohli. Pořád se sice děsím při pohledu na tramvaj, auto, televizi, když zazvoní telefon, vždycky se totálně zděsím.
A teď stojím tady a koukám na tu velkou stvůru, které říkají letadlo. Letím do většího města na univerzitu. Jo, já se budu vzdělávat, to chci vidět. Jednou možná budu zdravotní sestra. To je prý tak trochu kořenářka. Jana je přesvědčená, že to zvládnu. A já ji nechci zklamat. Žila jsem u ní asi půl roku a tak jí to chci nějak oplatit. Říkala, že jí stačí, když něco vystuduju. A tak jedu studovat.
No, už jsem nastoupila do letadla a přemýšlím, jestli tam jsou stejně milí lidé jako Jana. Doufám, že mě tam přijmou. Letí nás víc z oblasti kolem městečka. Jana říkala, že tomu okolí lidé říkají rozvojová oblast.
"Možná, že jen plaším a budou naprosto normální a možná budou převyšovat mé dosavadní studenty. Možná, ale možná ne… Já jsem fakt kokos. Musím už přestat Myslet. Copak holoubku, chtěl bys drobeček?"
Následujícího rána se Heřman s chvatným klusem vřítil do školní budovy a hned se mu někoho podařilo porazit. "To zas bude den." "Taky Vás zdravím, pane kolego" zněla odpověď. Studenti se mezitím probouzeli do nového a svěžího dne. Šelest jarního vánku byl letos nějak včasný, dalo by se říct, že předčasný, ale pal to čert.
Doletěla jsem do toho obrovského šílenství kolem půlnoci. Zavezli nás na ubytovny, kterým říkají koleje. Jsem přiřazena do pokoje k nějaké holce. Ani se mi nepředstavila, jenom se mě zeptala, co to mám za debilní jméno. Když jsem jí řekla, že se mi líbí, tak se smíchem odešla. Řekla jsem si, že to nebudu nijak moc řešit. Nemusím si přece sednout hned s prvním člověkem, kterého tu potkám.
V době, kdy Jenovéfa přijela do města, už Heřman spokojeně pochrupoval u svých holubů, teda nechápejte to tak, že každou noc prospal u holubů. To není vůbec běžné, ale tentokrát se zapomněl a nečetl žádnou knihu, která by ho při usnutí probudila pádem na blažený obličej. Byl tak zabrán do svých úvah, že si ani nevšiml, že vlastně usnul a že se úvahy ladným skokem přemístily na místo pana snu. Probudily ho až staré pendlovky, které s hlasitým bim odbily půlnoc.
Teď sedím před posluchárnou se spoustou cizích lidí a všichni čekáme na přednášku filozofie. Já nemám páru, co to je, ale ostatní děcka pořád říkají, že nechápu, k čemu jim to bude, když budeme zdravotníci. My z rozvojových oblastní (opravdu jsem nepochopila, co to je, ale asi nejspíš to musím používat) čekáme, až přijde profesor a přivítá nás. Je tu s námi i pan ředitel.
"Dobré ráno! Dobré ráno! Dobré ráno, jaký byl včera tenis, porazila jste ho, není již pravda?" jako obvykle dobře naladěný Heřman kráčel vstříc svému kabinetu a cestou měl tu čest potkat snad všechny své kolegy. Moc dobře věděl, kdo na něj v kabinetu čeká. Čekal, spíše čekala. Delegace nových studentů a v čele toho davu stál pan ředitel. Po pár formálních větách byli studenti už jen a jen Heřmanovi. Přes noc se mu rozleželo v hlavě jeho bádání a toulky myslí a vytvořila se mu z nich jasná představa, a sice že to přece vůbec nebude hrozné, ba naopak, že se na to vlastně těší. Bylo to prvního února.
Ten profesor mi až moc připomíná našeho starostu… Snad ještě změním názor. Teď už nás odvádí do posluchárny za ostatními studenty.
"Těším se na vzájemnou spolupráci a doufám, že se Vám všem u nás bude dařit, ale hlavně líbit. Že si zde svůj pobyt užijete, poznáte nové přátele, novou kulturu a směr, kterých byste se chtěli odebrat na následujících toulkách svým životem." Zněla mohutně Heřmanova slova přes celou posluchárnu. Staří zkušení studenti se hned dali s těmi novými a ještě vyjukanými hned do řeči. "Vážou nová pouta" říkával s oblibou Heřman "to je dobře, jsou mladí a perspektivní. Mají před sebou celý život."
Za dvacet minut začala první perioda nového dne. Vše šlo dle plánu, který byl vyladěn do sebemenšího detailu. To ostatně bylo zásluhou pana ředitele a Heřmana, ti si totiž obvykle dávají tu velkou práci s dovedením plánů k dokonalosti. Heřman se nadále řídil svým vlastním rozvrhem a na studenty nějak pozor nedával; "Jsou to přece již velcí a dospělí lidé, musejí se o sebe umět postarat."
Život plynul v ustálených korytech, chcete-li, jel po klasických kolejích. Nic se nezměnilo. Nic se neměnilo. Nic ani vlastně nemělo důvod se měnit, vždyť zavedený systém byl naprosto dokonalý. Vše dle plánu, ale plán spojen s nevázaností. To bylo originalitou daného stylu života. Člověk má vše naplánované, ovšem ani v nejmenším se necítí být čímkoli, či kýmkoli, svázán a upjat. Všichni byli spokojeni. Nikdo nic nepotřeboval a nikdo si na nic nestěžoval, ani žádná šikana nebyla. Proč by vlastně byla, když už to jsou velcí lidé.
Jsem tady už asi dva týdny. Mám pár "kamarádů", ale nikomu jsem pořádně neřekla nic o svém bývalém životě. Nechci, aby mě někdo litoval. A nechci si ani lidi pouštět tak blízko k tělu, což jsem nikdy neměla ráda.
Profesor, který nás má z filozofie, je mi stále víc sympatický. Starostu už mi tolik nepřipomíná.
Poslední dobou všechny holky na koleji mluví jenom o Valentýnovi, což je nějaký velice, ale velice divný svátek, při kterém se vyznává láska, dávají dárečky. No prostě nic pro mě.
Už mi pár holek říkalo, že se po mě kluci pořád dívají, že mě určitě chcou a podobné pindy. Já na to nemám příliš chuť myslet a asi ani nikdy nebudu.
Ráda večer chodívám sama na procházky, můžu u toho přemýšlet a vzpomínat. Když nejdu ven projít se, musím o všem přemýšlet v posteli a to pak nemůžu strašně dlouho usnout a druhý den jsem nevyspalá.
"Dny plynuly obvyklou ukvapenou rychlostí. Proč by čas stavěl v zastávce, když může jet do další? Když si něco užíváme, čas plyne dle našich představ neskutečnou rychlostí. Všichni si ten čas užívali, nikdo nebyl stresován zbytečnostmi, přestože byl studentem a byť byl pedagogem, nikoli však demagogem!" básní Heřman opět při teplém nápoji u svých holubů. Rád mluvívá v minulém čase, přijde si poetičtějším. Ani se mu nemůže nikdo divit, každý si alespoň jednou představoval, jak se kariéristickým poklusem hnal ke svému cíli, vytoužené vysoké pozici v práci, celosvětově proslulému postu nejlepšího umělce a tak krásně dále až do nekonečna a ještě dál!
Čtrnáctý únor si nakráčel na kalendář jako by se nechumelilo a začal tam být, zřejmě se rozhodl, že se od tama už nehne. Co se dá dělat, vlastně absolutně nic.
"Dojídám poslední kousky čokolády tady na lavičce. Jaký byl asi život čokoládového bobu, z něhož byla čokoláda vyrobena? A jaký byl život stromu, na němž právě dojídám čokoládu? Doufám, že oba měli život šťastný až do posledního dne svého bytí, kdy přišel bílý muž a vzal jim jej. Někdo slaví svátek svatého Valentýna, já v něj nevidím nic k slavení. Vždyť každá malá osůbka by měla vědět, koho miluje, pro koho chce žít. Možná, že pro primitivy je to příležitost, kdy se jim jaksi automaticky naskytne vhodná atmosféra pro vyjádření svých citů k oné druhé osůbce. Ach, jak ti lidé jsou směšní." Možná někdy Heřman musel nechtěně působit, jak blázen procházející se za tmy v parku. Vytváří stíny a stíny lidi děsí, protože neví. Člověk je opravdu tvor směšný, bojí se všeho, co nezná a co se mu zdá tajemné. Duchové, stvoření, které se zjeví v okamžiku, jestliže na něj věříte.
Chodíce po parku, narazil Heřman na dívku jemu povědomou. Zprvu ho nesmírně vyděsila, protože seděla na opuštěné lavičce kryté stínem a dvěma smutečními vrbami. Po pár okamžicích Heřmanovi došlo, s kým má tu čest a začal se smát.
Sedím na lavičce v parku (a je ten pošahaný Valentýn, několik kluků mě na dnešek pozvalo ven, ale všechny jsem je pěkně postupně odmítla- nerada ubližuju ostatním, takže to nebylo úplně jednoduché). Najednou slyším, jak se někdo směje. To mě vytrhne z mých myšlenek a já vzhlédnu. Přede mnou stojí profesor Heřman.
"Mohu si přisednout?"
"Proč ne?"
"Jak se máte?"
"Momentálně krásně, noc je mladá a krásná."
"Vím. Sedíte tady tak sama, neschází vám někdo?"
"Vlastně ano."
"Nějaký mladík z vaší domoviny?"
"I tak se to dá říct…"
Oba dva jsme v tichosti seděli a mně došlo, že bych to vlastně někomu měla říct.
"Zemřel… Už je to asi půlroku, ale pořád je to až moc živé, než abych se s tím smířila."
"Byl mlád?"
"Mlád."
"Vyprávějte."
A já jsem začala vyprávět.

Tádaa Vendy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama