"Pěkné jméno," okomentovala jsem to, protože se mi zdálo, že něco bych jí na to říct měla. Jasně, Janis je lepší, ale Aliven taky ujde.
"Mi se nelíbí." Sakra. "Dal mi ho otec. Zabila jsem ho."
"Stává se," řekl Perttu rychle, a táhl mě za rukáv, abych nestihla nic namítnout. Ale i tak jsem si to nemohla odpustit.
"Mně se to třeba ještě nestalo."
"A chceš pomoct?" zeptala se s naprosto upřímným výrazem. Přejel mi mráz po zádech. (Lepší mráz, než bagr, heh.)
"Um, ne, ale kdybych si to rozmyslela, tak jsi první, kdo se to dozví."
"Tady doprava," chytil mě Perttu za ruku a škubl. "Nesnáším obchody," zamumlal si pro sebe. Aliven začala zhluboka dýchat a nervozně tiskla Perttuův kuchynský nůž.
"Klid, on nesnáší spoustu věcí," pokusila jsem se to zachránit, ale ona dál nervozně těkala očima. Před námi se nějaká babička pokřižovala a rychle odbočila. Je pravda, že jsme asi nebyli přímo příjemně vyhlížející skupina, ale až tak? Hm, nejspíš jo. Perttu v roztrhaných džínech a černém tričku s Kurtem Cobainem a mastnými dlouhými blond vlasy, Aliven s nožem v ruce a v dost netypickém špinavém oblečení od krve (Teda, možná si nedávno malovala pokoj na tmavě červenou.) a psychopatickým výrazem. Vypadala jsem asi nejnormálněji. Modré vlasy, černé oblečení a pořezané předloktí. Normálka. Vešli jsme do obchodu. Hned u pokladny na nás prodavačka hodila nevraživý pohled. Oplatila jsem jí ho. Perttu si toho všiml a začal se smát. Ano, museli jsme vypadat zajímavě. Nebo spíš děsivě.
"Moc věcí, málo čokolády," zamumlala Aliven a roztěkaně se rozhlížela po všech těch nepotřebných blbostech.
"Čokoláda bude jinde, uklidnoval jsem ji. Janis už vyběhla někam dopředu, cestou srazila nějakou babičku, které pomohla vstá, a běžela dál. Nechala mě tady samotného s tou divnou bytostí. Zrádkyně. Moc lidí. Všude je moc lidé. Ne, že bych nebyl zvyklý na udivené pohledy, ale ted jsem tu stál s psychopatkou a Janis mě tu takhle nechá… Musíme najít čokoládu, za tohle je zdrbnu později.
"Kde je?!" rozkřikla se Aliven, jako by mi četla myšlenky.
"Tady kousek," doprdele. Nemám vůbec tušení, kde ji hledat. Nesnáším obchody. Je tu moc lidí.
"Chci čokoládu!!" zakřičel hystericky.
"Jo, pšt. Hned to bude." Když budeš takhle křičet, tak se ti čokoláda schová. Škoda, že to není pravda a asi by mi na to ani neskočila.
"Hned ted!" rozmáchla se nožem. Lidi, kteří se nám vyhýbali už ted, ještě zvětšili okruh naší diskrétní zony. Rozhlídl jsem a se a hledal jsem něco, podle čeho bych tu zpropadenou čokoládu našel. A k mé obrovské úlevě se to opravdu stalo. Zahlédl jsem modrou hlavu, která se objevovala a mizela za jedním regálem a nad ní mávající ruce.
"Janis! Vidíš, tam je! Našla pro tebe čokoládu."
"Mám toho dost! Vodíte mě tady, máte plnou hubu keců a pořád nic! Tady před všema ti ten zpropadený nůž zabořím ho toho tvého pohublého břicha!"
"Prosím, do toho, můj život je už tak ubohý." Vtom Janis vykoukla za regálem opět se svým rybím výrazem.
No do háje. Tohle vypadá špatně. Co nejrychleji jsem vyběhla za Aliven, která se blížila k mojemu Perttuovi. Neviděla jsem její výraz, ale láskyplný bych netipla. I když můj odhad bývá mizerný. Skolila jsem tu stejnou paní, kterou jsem povalila před chvílí, ale neřešila jsem to. "Mám čokoládu!" zařvala jsem co nejvíc nahlas a zamávala jsem s ní nad hlavou.
Když Aliven zahlédla běžící Janis, rozšířily se jí zorničky a nůž vypadl z ruky. Tvářila s jako u vytržení. Z koutku úst jí tekla slina. Nic, co bych vám přál vidět. Prvních pět vteřin hypnotizovala čokoládu, potom vystřelila k modrovlásce. Ale její pohyb něco zarazilo. Ochranka. Sakra. Týpek vysoký dva metry ji držel za ramena a ona se kroutila a snažila se dostat čokoládě. Přestože byla o dvě hlavy menší a viditelně slabší, gorila měla problém ji udržet díky jejímu vzteku a šílené energii, která z ní sálala na celý obchod. Lidi se pomalu shlukovali kolem. Podíval jsem se, co dělá Janis, a k mému překvapení se vybavovala s nějakým klukem a tvářila se přitom provinile. Ten kluk byl viditelně hodně naštvaný.
"Janis! Krizová situace!" upozornil jsem ji a přemýšlel jsem, jestli ji mám vyfackovat ted, nebo až potom. Naštěstí si mého vnitřního rozpoložení všimla, objala toho kluka (Něco mě při tom pohledu zevnitř kouslo, ale nevím, co za pocit to bylo.) a skočila ochrance na záda.Okej, takhle jsem to úplně nemyslel, avšak taky je to možné řešení. Ale i když jsou obě schopné, přece je v tom nenechám. Skočil jsem na zem a kousl jsem a sekuriťáka do nohy. Nevím, jak mě to napadlo, asi v záchvatu něčeho mezi vztekem a panikou, nicméně bylo to až neuvěřitelně účinné. Ten týpek zařval a kopl mě do obličeje. Těžko říct, jestli úmyslně. Zatmělo se mi před očima. Krev. Cítil jsem, že mě někdo chytil v podpaží a táhl pryč. Slyšel jsem, jak se je Janis snaží přesvědčit, že to není tak, jak to vypadá. Ale je to tak, a lhát se nemá. No… To je asi jedno. Oči jsem otevřel až venku, když jsem ležel na betonu. Viděl jsem, jak Janis běží pryč, ochranka za ním a www byla jen šmouha v pozadí. Vstal jsem a rozběhl jsem se za nimi. Už po chvíli jsem předběhl ochranku, která to vzdala a začala s vracet. Doběhl jsem Janis a chytil ji za rameno. Praštila mě. Moje chyba. Nedošlo jí, že jsem to já. Naštěstí nemá moc velkou sílu. Nicméně zase mi začalo pršet z nosu.
"Ty vole, co děláš? Teda… Sorry, sorry! Já si tě spletla s ochrankou!" dřepla si ke mně.
"Hmm, žiju." Objala mě.
"Promin, byl toho moc a všechno jsi to… ale proč jsi ho sakra kousl? Teda, ne že bych nebyla ráda, ale…"
"To je v klidu. Stejně všichni umřeme, ne?"
Usmál se na mě.
Ts, používat moji hlášku proti mně?
"Vždy víš, že zrovna na tebe to neplatí," zamračila jsem se. Rozbušilo se mi srdce. No do prd*le, asi na mě jde horečka, nebo tak něco.
"Platí to na mě stejně, jako na všechny ostatní," řekl a podíval se mi do očí. Neplatí!
"Hele, začínáme upadat do nějakého klišé," odkašlala jsem si. Pak jsem vytáhla z kapsy čokoládu. Oříškovou.
"Pojd ji najít, uděláme jí radost," zvedla jsem se a podala jsem Perttuovi ruku, aby mohl vstát.
"Myslíme stejně," řekl a vytáhl z kapsy druhou čokoládu. Taky oříškovou. Když chytil moji ruku, proběhla mezi námi skoro viditelná jiskra. Myslím, že to cítil i on. Chvíli jsme na sebe tak trochu vyděšeně zírali. Pořád držel moji ruku. Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co, a než jsem to vymyslela, tak…
"Co to sakra bylo?!" Will. Opět. V obchodě mě zdrbal za to, že jsem mu domluvila rande, na které nechtěl, a které dopadlo naprosto katastrofálně. S Perttuem jsme od sebe odletěli, jako bychom byli při něčem nelegálním. Například při koncertě One direction.
"Co co bylo?" zeptala jsem se.
"Ta holka, která je divnější než ty," upřesnil to a dál mě naštvaně probodával pohledem.
"Mno, kámoška to není," odpověděla jsem neurčitě.
"Protože zmizela," řekl Will. "Běžel jsem hned za ní, zahla do nějaké uličky, ale jak jsem tam zahl já, už tam nebyla. A ta ulička bylo slepá. Bez kontejnerů. Fakt tam nebyla," dodal, když jsem si ho nedůvěřivě měřil. Janis se na mě podívala, ale já dál koukal na Willa.
"Mno, alespoň máme čokoládu," zasmála se a opět ji vytáhl z kapsy. "A asi ji budeme muset sníst sami," prohlásila naoko smutně. Will se na ni podíval a pak jí čokoládu rychle sebral.
"Odškodné," pronesl zpěvavým tonem a se zamáváním se vzdálil. Vytáhl jsem svoji čokoládu. Ale… byl jsem naštvaný. Nevím proč, měl jsem takový divný pocit.
"Co to bylo za kluka?"vylítlo ze mě, než jsem to stihl zarazit.
"Kámoš," odpověděla a sebrala mi čokoládu. Začala ji rozbalovat.
"Jaký kámoš?"
"Prostě kámoš, odkdy tě zajímají moji kmoši?" Nevím. Mlčel jsem. "Hej! Snad nežárlíš?"zeptala se pobaveně.
"Proč, měl bych?" ohradil jsem se, ale trochu jsem zrudl. Jo, asi žárlím. Sakra.
"Mno…" taky zčervenala. "Mohl bys."
"Tak jo, v tom případě strašně žárlím," řekl jsem. Zasmála se.
"Co s tím budem dělat? Žárlivost není dobrá vlastnost."
"Hm… Mohla bys mi říct, že máš ráda jenom mě. Pak by to přestalo," navrhl jsem.Možná jsem to trochu přehnal, protože neodpovídala.Ale pak se na mě podívala (A ne! Netvářila se jako ryba) a s naprosto upřímným výrazem (Občas mě celkem děsí, jak umí být zničeho nic vážná) řekla: "Mám ráda jenom tebe."
Poznámky zúčastnělých:
Jashine-sama! Nemusíš to popisovat tak… Ideálně. Pršelo a kolem nás jezdila auta a jedno mě šíleně postříkaol, takže jsem pak dostala angínu. Zas tak romantické to nebylo.
Mi to celkem romantické přišlo.
Jo, protože ty jsi romantik…
To, že jsi lhala, že Malé Alphě umřel křeček, aby ses ke mně dostala na Valentýna…
S trašný kýčovitý romantik. Prostě jsem se nudila. Je úplně jedno, že byl nějaký Valentýn.
…
Fajn, už mlčím. Bylo to romantické, lásko, všude byla duha a jednorožci a byl to nejlepší den mého života. Spokojený?
Ani nevíš, jak moc. Mojeho taky.
Až na tu divnou holku, a průšvih v obchodě a-
Bylo to ideální a nekaž mi to!
Okej, máš pravdu.
Pozn. pod čarou: Omlouvám se všem fanouškům One direction. Není to myšleno proti nim. Naše postavy jsou prostě jenom víc rockově a metalově založeny :)
Tory a Evka
úúúúúplně nej!!! Netušila jsem, že se z mého velmi krátkého odstavečku dá udělat něco tak úúúžaaaaaa!!!! Ale u vás dvou bych se asi neměla moc divit.... :)