Malý princ
Ucítil jsem drobné štípnutí. Mé nohy ztrácely hmotnost. Zmizely a já upadl do písku. Poušť je tak krásná. Písek příjemně hřál, nasátý sluncem. Otočil jsem se ještě na svého přítele. Byl nešťastný. Snad to brzy pochopí. Cítil jsem, že mi rostou křídla. Opouštěl jsem tuto těžkou skořápku, hvězdy se zdály stále blíž a blíž. Ano, tam to je má planetka! Vidím svou růži, je tak krásná. Naposledy jsem se otočil na Zemi, ale už se ztratila mezi stovky ostatních hvězd. Budeš mi chybět. Teď už jsem doma.
"Ó, tak přece ses vrátil!" Vítala mě už z dálky má růže. "Jak jen jste mi chyběla!" Začervenala se. Je tak pyšná. "Musím přiznat, že ty mě taky," odpověděla. Rozhlédl jsem se po své planetce. Po návratu ze Země se mi zdála ještě menší, než když jsem ji opouštěl. Jen tak letmým pohledem jsem stihl zaznamenat pšt baobabů. Tak do práce! Následně jsem vymetl tři sopky. Samozřejmě i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví! Potom jsem si lehl do trávy. Sladký domov. Vzhlédl jsem ke hvězdám a něco uvnitř mě přinutilo se usmát. To něco vědělo, že tam někde ve hvězdách se směje někdo na mě. Rozesmál všechny hvězdy. Je krásné mít přátele.
Evka
úúúúúžasné...