Je 21.4.
Slunce zapadá za obzor a jeho poslední rudé paprsky se odrážejí na neposkvrněných bílých obláčcích. Je19:59. Studený vítr si pohrává s mými rozpuštěnými vlasy. Jsem sama. Na skalce u Hranic. Pode mnou je celé toto město. Kvetoucí javory mi zakrývají výhled na hřbitov. Jsem sama. A sama zůstanu navždy. Nikdo neporozumí mé duši. Nikdo neporozumí tomu, že jsem na holky. Že jsem jiná a nebojím se to přiznat.
Často přemýšlím o sebevraždě. Ale proč bych to dělala? Oči mám zavázané černým šátkem. Dokonalé rande na slepo. Jen já. Sama. Okolo mě stromy, tráva, květiny, ptáci, hmyz. To vše žije. A žiju i já. Proč se nesejít sama se sebou? Lidé už se vůbec neschází se svým nitrem. Jsou nervózní a nevyrovnaní. Protože už nevěří ani sami sobě. Své duši. Svému já. Jsem lepší než oni? Ne, jen jsem pochopila. A uvěřila. A zavřela oči před hmotou. A otevřela je před sebou. Vidět samu sebe bylo poprvé hrozné. Jsem horší, než jsem čekala. Lekla jsem se. Zavřela své vnitřní oči a přemýšlela. Trvalo mi měsíc, než jsem pochopila, že je to špatně. Že nesmím přemýšlet. Musím jen vidět. I pak jsem se bála. Svého já. Ale teď se nebojím. Otevřela jsem oči a uviděla sebe.
Snila jsem o spoustě věcí. O sobě. O svém lepším já. Ale jsem, jaká jsem. A nemíním se měnit. Nikdo mě nepřinutí. Ani on. A může říkat, co chce. A jak chce. Vždycky jsem na holky byla a vždycky na ně budu.
Tma před mýma očima se změní. Ani šumění větru nezní stejně. V předivu času a reality je něco špatně. Něco narušuje harmonii tohoto místa. A nejsou to ani duchové mrtvých, ani zvířata. Je to člověk. Mám nutkání sundat si pásku z očí. Ale neudělám to. V přítomnosti tohoto člověka se mi zjeví vize asi třináctileté dívky s tmavými vlasy a černýma očima. Hledí na mě s jakousi lítostí. Proč?
Nevidím, co mě čeká. A nechci to vidět. Jemná dívčí ruka se dotkne mých zad. Zatlačí. Zmatená udělám krok vpřed. Tlak se jemně stupňuje. Nebráním se. Ten dotek je uklidňující. Hluboko ve mně se ozve pud sebezáchovy. Křičí na mě: zastav! jsi na kraji skály! Ale je velmi slabý. Pokračuji v chůzi. Tlak povolí. Špičkami nohou jsem už nad propastí. Tatáž ruka mi odhrne vlasy z ucha. Hebký dech mi ovane šíji. Dívka stojící za mnou promluví. Řekne pouze dvě slova. Snad poslední slova, která jsem slyšela ve svém životě. Řekla:" leť, lezbičko." Postrčila mě dopředu.
A já udělala krok vstříc hlubině.
Joillapa
Kruté!!! Naprosto úžasné a originální