Tak to se moc nepovedlo aneb jak se nechat zabít
Představuju si les. Zem se zelená mechem. Vykukují první květiny. Stromky obalují zelené listy. Les doslova překypuje životem. Kéž bych to tak mohl vidět… Pro vaši informaci jsem už rok slepý. Jenom taková nepodstatná věcička. Ale není to zas až tak špatné. Mám tak trošku zlepšené ostatní smysly… což je mi v podstatě úplně ukradený, hlavně že mám holku. Nevěříte? Doplahočil jsem se až k tý pitomé propasti, a málem jsem se zabil. Teda, spadl jsem do potůčku, takže mám mokro v botách a odřené koleno, skoro zabil je opravdu trefné. Co když vykrvácím?
Slyším šustění listí a praskání větviček, že by tu už byla? Pohlédnu směrem, odkud se kroky ozývají. "Emo?" Kroky utichnou a nastane chvilkové ticho. "Ehm… ne… asi si mně s někým pletete…"Podle hlasu poznám, že se jedná o nějakou mladší holku. "Omlouvám se…" Sakra, já jsem ale blbec, já už považuju za Emu snad každého.
Pět minut po mé návštěvě :D
"Emile!" "Emo" Nemá trošku jiný hlas? Ne, to se mi jen zdá. "Emile tak ráda tě vidím!" "Já taky, už jsem myslel, že se snad nedočkám." Pronesl jsem to trošku jízlivěji, než jsem chtěl. Ema to postřehla. "Víš, kolik je hodin? Vždyť máš teprve čtvrt na tři!" "Promiň, to jsem nevěděl," zamumlal jsem omluvně. Přišla blíž a sedla si vedle mě. Jsem tak rád, že je tady. Pamatuju si ji jako vždy usměvavou plavovlásku. "Emile?" "Emo?" "Miluju tě." To jsem teda nečekal. Pár lidí mi tvrdilo, že to musí vidět i slepý (po takovém prohlášení většinou nasupeně odkráčím pryč). Jsem rád, že cítí to samé co já. "Já tebe taky," odpovím. Nakloní se ke mně a už je vám asi jasné, co následovalo… tak vás těch deseti minut, o kterých jsem si myslel, že jsou nejlepší v mém ubohém živůtku ušetřím.
O těch deset minut později :D
"EMILÉÉÉ!!!" To zní jako Ema. Jako hodně naštvaná Ema. Ale vždyť ona sedí přede mnou! "JÁ TĚ ZABIJU!!! TAKHLE SE TI DÁ VĚŘIT, JO?! POZVEŠ MNĚ NA RANDE A LÍBÁŠ SE TU S JINOU?!" Byl jsem dokonale zmatený. Sakra, co se to dneska děje? Pak mi to došlo. Konečně se odhodlám pozvat Emu na rande, trefím se do jednoho z mála hezkých slunečných dnů, nějak dolezu až sem, k Hranické propasti (málem se po cestě zabiju a vykrvácím) a spletu si holku! Musím to Emě vysvětlit, je to velký, velikánský omyl… počkat, s kým jsem se to teda líbal?! Ema, jako by mi četla myšlenky, pokračuje ve svém hysterickém záchvatu. "JÁ TI NEJSEM DOST DOBRÁ, TAK SE TEDA LÍBÁŠ S LÍZOU, JO?! TY HAJZLE!!!" Líza. Ne. To ne. Jen ne Líza. To není možné. Už při pomyšlení na ni mi naskočí husí kůže. Malá bledá Líza. Ty hnusné rovnátka. Kulaté brýle. Dva příšerné culíčky. A obličej posetý beďary. Nééééé!!!
"Emo, to není tak jek si myslíš…" "NE, TO JE JEŠTĚ HORŠÍ" "Emo, tohle je hrozný omyl…""A TOHLE BUDE TAKÝ HROZNÝ OMYL!" Najednou mně něčí, čili Emina ruka čapne za límec košile. "TY JDEŠ HNED PO NĚM!" Nemám tušení, co to TY JDEŠ HNED PO NĚM znamená, ale vůbec se mi to nelíbí, už proto že mně Ema zvedne a někam mně strká. Její síla mně nikdy nepřestane překvapovat. "Emo to je…" "Prosím pusť…" "Emo…" Rozhodně se mi nedostává tolik vzduchu, kolik by mi vyhovovalo. Najednou uslyším Lízino "nééééé!" a vzápětí ztratím půdu pod nohama. Uvědomím si, že mně Ema shodila do propasti. A jak tak padám a čekám, až se někde rozmáznu, říkám si, že to rande na slepo se asi moc nepovedlo…
Hej tak to je boží.... Ty jsi z Hranic?