Jirka se musel zbláznit
Jirka se musel zbláznit. Jiné řešení jsem prostě neviděl. Ne, že by nebyl šílený už předtím, ale teď jeho pošahanost definitivně vyplula na povrch. Rozumějte, mám svého kámoše fakt rád, i když dovede být tak otravný. My dva se k sobě vlastně dost hodíme, tím, jak nedokážeme zapadnout. Jenže Jirka se svými tmavými vlasy a postavou atleta nezapadá tím rebelským způsobem, co se holkám zdá sexy. Nejspíš bych měl být rád, že se se mnou vůbec chce bavit. Většinou taky jsem rád, vážně. Ani mi nevadí, že se neustále po hlavě vrhá do podniků končících totálním fiaskem. Odpouštím mu to věčné vrkání o jeho úžasné holce Ireně. Dokonce jsem překousnul i to, že mu chutná mamčino zdravé jídlo. Ale to, co ho napadlo teď, už bylo přes čáru. A to festovně.
"No tak, Petře. Bude to sranda."
Už poněkolikáté za to odpoledne jsem se málem udusil džusem.
"Dvojité rande naslepo že bude sranda?"
"Většině lidí rande naslepo přijde zábavné," ohradil se Jirka ublíženě. "Je to vzrušující. Hele, klidně to může být ta pravá. Copak to nechceš zjistit?"
Fakt jsem neměl chuť mu vysvětlovat, že tu pravou jsem potkal před dvěma roky, je jí osmadvacet a učí mě fyziku.
"Měl by sis aspoň zkusit najít holku. Nepřijde ti divný být pořád tak sám?"
Cítil jsem, jak mi tváře zahořely a ani jsem nevěděl, jestli to bylo studem, nebo vzteky.
"Nemyslím, že by ti po tom něco bylo."
Jirka se mi okamžitě začal omlouvat.
"Promiň, já to tak nemyslel. Nemusíš, jestli nechceš, to je jasný."
Byli už jsme zabraní do odstřelování hlav zombíků v naší počítačové hře, když to na mě začal zkoušet znovu.
"Měl bys tomu dát šanci. Bavili jsme se včera s Irenou až do noci. Ta její kamarádka se jmenuje Kája a je prý úplně super. Proč vlastně nechceš jít?"
Zhluboka jsem se nadechl. Vysvětlit někomu pocity, které mě nutí držet se dál od všech lidí včetně vlastních rodičů, je dost těžké. Prostě je mi líp ve společnosti neživých věcí. Knížek a tak. Vím, že se takovým jako já říká introverti, ale skutečnost to zrovna nepřibližuje. Někdy, když poslouchám jeho hudbu, mám pocit, že Johann Sebastian by mi možná rozuměl.
"Věděl jsi, že Bach napsal víc než 1000 koncertů?" zeptal jsem se místo odpovědi.
"Kámo, tak snadno se z toho nevyvlíkneš. Už jsem Ireně slíbil, že dorazíš. Jak by se asi cítila, kdybys nepřišel? A co teprve Kája? Zkus to, prosím," přemlouval mě. "Nebude tě to nic stát, jenom jeden večer. To přece zvládneš. Já tam budu s tebou, krýt ti záda, kdyby se něco pokazilo."
Rezignovaně jsem si povzdychl.
"Jenom, když mi budeš měsíc dělat úkoly do matiky."
"Jasně! Budu ti i dávat svačiny, když budeš chtít!" zajásal Jirka. "Na mou duši, na psí uši!" a nastavil mi ruku k plácnutí. "Takže domluveno!"
Usmíval se tak samolibě, že jsem měl chuť ho uškrtit.
"Cos jí o mně vlastně řekl?" zeptal jsem se.
"Samou chválu," odpověděl roztržitě, věnuje veškerou pozornost zvlášť zahnívajícímu zombíkovi na monitoru a já z toho poznal, že se o mně nebavili vůbec. Nejspíš celou dobu tlachali o těch stupidních kreslených seriálech, co se Jirkovi tolik líbí, kde muslimské dívky-superhrdinky bojují proti předsudkům, diskriminaci a zmutovaným klokanům.
***
Stál jsem před naším domem v mých nejlepších džínech a pod tričkem s obrázkem Sheldona a nápisem Bazinga! mi stékal pot. To tričko mi koupila máma a zřejmě si myslí kdovíjak to není vtipné.
Považuje mě za takového svého Sheldona. To ale zapomíná, že na rozdíl od něj nejsem génius a nemám od devíti doktorát z fyziky.
Z představy nadcházející události se mi dělalo špatně od žaludku. S Jirkou jsme se domluvili, že se všichni sejdeme u mě a pak vyrazíme do nějaké kavárny. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi ten výběr líbí. Na jednu stranu mě v kavárně nebude nikdo nutit tancovat, na druhou tam bude trapné ticho velice zřetelné.
Hlavou se mi honily úvahy, jestli je tohle projev nevěry ke slečně Poláčkové (té nejúžasnější učitelce pod sluncem, jestli jsem ji ještě nepředstavoval), když spolu vlastně nic nemáme a tak, když se ke mně hlučně připojil Jirka. Měl příšerně nagelované vlasy a zjevně byl ve výborné náladě.
Sotva jsme se stihli představit, v jeho případě žduchnutím do ramene, které mě málem povalilo a v mém vražedným pohledem, když u chodníku zastavilo auto. Jako první z něj vyskočila docela hezká dívka, v níž jsem díky haldě fotek, které mi Jirka neopoměl ukázat, poznal Irenu. Mířila k Jirkovi se zjevným úmyslem zaplést z jejich jazyků novodobý Gordický uzel, když se najednou zarazila, jako by do ní uhodil blesk a v obličeji nabrala odstín křídového prachu. Její pohled se znepokojivě upíral přímo na mou maličkost. Vzápětí jsem pochopil. Zadní dvířka auta se otevřela a ven se vysoukal vysoký tmavovlasý kluk. Pokusil se pozdravit, ale vyšlo to naprázdno, protože v tu chvíli zmerčil mě a Jirku. Sklouznul pohledem ze mne na něj a z něj na mne a čelist mu spadla málem až ke kolenům.
Irenina tvář povážlivě zezelenala.
"Tohle…tohle je Kája," špitla a kývla bradou směrem ke klukovi.
"Cože, Kája…je kluk?" zeptal se Jirka připitoměle.
"A co sis myslel?" zaúpěla Irena.
"No promiň, Jirka je snad holčičí jméno!" vybuchl.
Dlouhán se mezitím vzpamatoval.
"Karel, těší mě," prohodil.
Náš zamilovaný pár se hodlal pohádat. Poznal jsem to z toho, jak Ireně bojovně zaplanuly tváře.
"Copak jsi vůbec neposlouchal, jak ti ho popisuju?" vyjela po Jirkovi.
"To spíš ty jsi neposlouchala. Jasně jsem řekl, že přivedu Petra," odsekl.
"Já rozuměla jenom Petra, tak jsem myslela…" tentokrát vypadala trochu zahanbeně.
Karel se rozhodl odlehčit situaci.
"Třeba by to šlo i tak. Byl už jsi někdy na gay rande?" zazubil se na mě. Hned ale zmlknul, když se na něj upřely tři páry naštvaných pohledů.
"To byl jenom vtip," ohradil se.
"Hele," vložil jsem se poprvé do hovoru, "prostě si vyrazte vy dva, to je jedno. My půjdeme domů a budeme dělat, co, ehm, děláme každý večer," odmlčel jsem se. "Nebo tak."
Jirka s Irenou se na sebe podívali. Nejprve pokrčila rameny ona, pak on. Irena koukla na Karla.
"Jestli to nevadí…"
"Ne, to je v poho," Karel byl očividně poněkud flegmatik.
Hrdličky se konečně políbily, jak se to mělo stát už na začátku a pak zavěšení do sebe odešli. Já nečekal na loučení a rovnou jsem vklouzl domů. Opřel jsem se zády o dveře a hlavou se mi honilo, že ani nevím, jestli se mi doopravdy ulevilo. Nakonec, rande už jsem neměl dlouho.
Zavřískání zvonku mi málem přivodilo infarkt. K mému překvapení za dveřmi stál Karel.
"Tys zdrhnul tak rychle, že jsem to ani nestihl navrhnout, ale co kdybysme my dva fakt něco podnikli?"
Výraz v mé tváři musel být dost výmluvný.
"Já to nemyslím takhle. Tehdy jsem to neříkal jako vážně. Prostě nemám na večer žádné plány a kousek odtud jsem zahlídnul KFC. Tak co zajít na jídlo a pokecat?"
To neznělo vyloženě zle.
"A budeš platit?" nadhodil jsem.
Zasmál se a žduchnul mě do ramene. "Víš, že jsem na chvíli uvažoval, jestli fakt nejsi holka?"
"Cože?" zakuckal jsem se.
"Asi na dvě vteřiny."
"To je dobře," rozchechtal jsem se, "protože jinak bys odtud neodešel po svých."
***
Už jsme seděli nad extra velkým double Big Mac menu a kelímky koly, když prohodil: "Nenapadlo by mě, že někdy v životě půjdu na rande s klukem. I když Irena mě škádlívá se vším možným, protože mi to nevychází s žádnou z těch holek, co se mě s nima pokouší seznámit."
"To tě do něčeho takového nutí častěji?" zhrozil jsem se.
"V jednom kuse. Tvrdí, že jsem málo aktivní a asertivní a spoustu dalších slov na A. Nevěřil bys, jak to nesnáším. Jedna holka měla na tváři mateřské znamínko velikosti Kanady a takovýhhle," naznačil rukou, " předkus!"
Rozchlámal jsem se a poprskal si tričko kousky ledového salátu. Kájova tvář zvážněla. "Teď k vážným věcem," důležitě se odmlčel. "Komu fandíš ve fotbale?"
***
Později jsem tohle rande-nerande musel hodnotit jako nejlepší za dlouhou dobu. Bavili jsme se asi hodinu a půl a rozuměli jsme si v tolika věcech, že mě to vyloženě překvapovalo. Dokonce jsme si vyměnili telefony. Takže to sice dopadlo úplně jinak, než jsem čekal, ale nestěžuju si. Má láska ke slečně Poláčkové zůstala bez poskvrnky a já získal kamaráda na celý život.
Terka