Narozeninové rande nasolep
Stála jsem na zastávce a uvažovala jsem, proč mám tak na pí** život… Měla jasem narozeniny a zatím mi nikdo nepopřál a to byly tři hodiny odpoledne. Ani na tom pitomém facebooku mi nikdo nepopřál (nemám sice tyhle přání ráda, ale lepší než nic, ne?). Babi mi zavolá zase někdy večer a budeme si dlouho povídat.
Od našich jsem nic nečekala, tak jako už pět let (a to nejenom na narozeniny)… Měla jsem sestru… Dvojče… Prý jsme si byly navlas podobné. Jediný rozdíl mezi námi byl ten, že ségra byla asi tak tisíckrát chytřejší a milejší než já. Já vždycky řeknu, co si myslím… To se jako milé opravdu nepočítá.
Když nám bylo jedenáct, ségra onemocněla nějakou idiotskou velice vzácnou rakovinou, o které mi nikdo nic neřekl. Po nějakých třech měsících trápení zemřela. Naši to vzali hodně těžce. Vím, že by byli raději, kdybych to byla já, kdo zemřel. Od té doby místo slavení mých narozenin chodí na hřbitov oplakávat ségru. Zpočátku jsem chodila taky, ale brzo mi došlo, že mě tam nechtějí.
A tak své narozeniny trávím zalezlá doma. Tento rok jsem se poprvé od ségřiny smrti skamarádila s novými lidmi. Jsem na střední a mám tam celkem dost kamarádů. A moje nejlepší kamarádka rozhodla, že půjdu na radne naslepo. Asi nejspíš neví, že mám narozeniny, ale já nechcu dělat vlny a tak jsem se nechala přemluvit.
Do sluchátek mi začala hrát písnička Nothing else matters od Metallicy. Chvíli jsem stála a uvažovala, proč tam vlastně jdu. Najednou na zastávku doslova přiletěla holka asi tak v mém věku s neonově zelenýma sluchátkama v uších a stejně zelenou taškou. Podívala se na jízdní řád, nevěřícně zavrtěla hlavou a zaklela. Šla jsem k ní, vytáhla jsem jedno sluchátko a zeptala jsem se, co se stalo.
"Nedošlo mi, že ty busy jedou jinak, takže tu teď budu deset minut sedět… A to jsem běžela jako blbec s tím, že nestíhám…", prohlásila.
"Sakra, tak proto ten bus ještě nejel…", řekla jsem a sedla si taky na lavičku.
Seděly jsme a nic neříkaly. Pak přijel autobus a já si sedla úplně dozadu do autobusu a ona si stopla dopředu k nějaké holce.
Dojela jsem k čajovně a v duchu si nadávala, že jsem byla tak líná a nešla pěšky, když je to takový kousek.
V čajovně jsem si sedla ke stolu pro dva a podle dohody jsem si vytáhla knížku a začala si číst. Nevěděla jsem, kdo má přijít. Lenka mi neřekla, jak se ten kluk jmenuje ani nic takového (jinak bych si ho pěkně našla a proklepla), jen mi řekla, že je super a že je to nějaký její bratranec přes tři kolena.
Jak jsem tam tak seděla, najednou mi začala hrát v hlavě písnička Happy birthday. Říkala jsem si, že už mi z těch narozenin brzo hrábne. Pak jsem zvedla hlavu a uviděla kolem celou moji třídu včele s Lenkou, která držela maxi dort ve tvaru mimoňe.
"Happy birthday to you, happy bithday to you, happy birthday Sáro, happy birthday to you!", zpívali všichni.
"Pane bože!!! Jakto, že jsem si vás nevšimla??"
"Nemáš si pořád číst, Sáro. Jsi do toho byla tak začtená, že jsme si už mysleli, že nikdy nevzhlédneš!", řekl Adam a dal mi pusu na tvář, "Všechno nejlepší, Sáro."
Pak mi všichni přáli a já jsem se málem štěstím rozplynula… Možná za to mohla ta Adamova pusa, ale možná taky ne.
"Promiň, asi musíš být zklamaná, ale rande naslepo se nekoná. Jenom jsem nevěděla, jak ti tohle připravit jako překvápko. Ale myslím, že nemusíš být zklamaná, že ti rande naslepo s mým vymyšleným bratránkem nevyšlo. Koukej, jak po tobě Adam pořád pokukuje. A ta pusa! To bylo cute!", švitořila na mě Lenka, když se dostala na řadu.
Celý zbytek dne jsme byli v čajce a slavili jsme. Zjistila jsem, že to plánovali už dost dlouho a že ke mně Adam něco cítí. Takže v závěru to rande stejně bylo. Řekla bych, že pro mě i celkem dost naslepo.
Vendy