close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vysvobození

6. května 2015 v 20:23 | Katy |  Rande naslepo (Duben 2015)
Vysvobození
Píp píp
Z polospánku mě probouzí zvuk mobilu ohlašující další sms-ku. Přestože by se mi v každém jiném případě rozhodně nechtělo vyhrabávat z teplé peřiny, dneska dělám vyjímku a bleskově se vysoukávám z pokrývek. Šťastně se usměju, když se mi na mobilu objeví jeho jméno. Jasně Stefan! Jeho číslo mám uložené z posledního školního dnu před velikonočními prázdninami. Bylo to poprvé uprostřed fyziky, když mě před nesnesitelně nudným výkladem nějakých pitomých zákonů vysvobodilo slabé brnění z aktovky. Došla mi sms-ka. Někdo s neznámým číslem mi psal, že nastoupil nově do osmičky a zahlédl mě, jak si na chodbě čtu jeho oblíbenou knížku. Číslo na mě mu prý dal brácha, a tak ho napadlo, že by se se mnou dalo skvěle kecat. Upřímně, má štěstí, že mě nezná.
Přesto to ale, vypadá, že mu moje odepisování zatím zas moc nejde na mozek, jelikož mě právě pozval do kina. No lidi chápete to? To je ten nejgeniálnější nápad ze všech! Je Velikonoční pondělí a já mám konečně po všech těch letech záminku, proč nemůžu být doma. Mrkám na budík. Je teprve 6 hodin. A já mám být v Bredě, až v 9:00 do té doby určitě dorazí bratranec a přinejmenším to schytám od taťky a bráchy. Po překvapivě krátké době docházím k názoru, že to chci mít rychle za sebou. Ještě v pyžamu se plížím do kuchyně. V domě je vyjímečně ticho. Tiše otevírám dveře a poslední co vidím před hvězdičkami je obrovská hlava mého bratra. Oba padáme na zem a nevěřícně na sebe hledíme. Nevím, kdo je překvapený více, jestli já, že dokázal být v kuchyni tak potichu nebo on mým vzhledem. Bohužel, dříve se probírá on a už mě táhne do koupelny. Cestu zpět už absolvuju v promočeném pyžamu. Jediné co mi brání se na bráchu ihned nevrhnout je myšlenka, že to mám alespoň za sebou a s ním si to vyřídím později.
Převlékám se a s pomalu vyprchávající zlostí se vracím do kuchyně. Celá rodina už je u stolu a snídá vánočku. "Dobré…" pozdravím a na stvoření, které sedí naproti mně jenom hodím vražedný pohled. Spěšně dojídám a vydávám se zpět do pokoje. Ještě ale, než projdu dveřmi se otáčím. " Dopoledne jdu s kámošem do kina" konstatuju jen tak mimochodem.
"Ale přece…" chce něco namítnout mamka, ale můj rozhodnutý pohled ji naznačuje, že se alespoň tentokrát nenechám porazit. S povzdechem přikyvuje a já konečně zase osamotím. Tu následující hodinu a půl jenom znuděně polehávám v pokoji, s očima vzhůru sleduji šílené sněhové počasí venku a tiše prosím, ať nezazvoní žádný zvonek.
Když už alespoň po tisícáté probodávám hodinové ručičky laserovým pohledem se konečně došourají na čtvrt. Okamžitě vstávám, zakřičím něco na rozloučení a rozbíhám se na autobus. K Bredě dorážím celá zmrzlá už o půl, ale překvapivě mi to tentokrát nevadí. Chvíli se procházím po obchodním centru, nahlédnu do knihkupectví a potom už na posledních jezdících schodech dorážím k cinestaru.
Opírám se o zábradlí a se zájmem sleduji dění pode mnou. Proto mi taky neunikne, když ke mně po jezdících schodech vyjede veselá blondýnka. Chci se rychle otočit a někam zdrhnout, ale ona mě už zahlédla a rozbíhá se ke mně. "Ahoj Ráchel!" pozdraví mě s úsměvem
"Čau" odseknu nakvašeně. Ze všech lidí které znám jsem si nejméně přála zrovna teď potkat ji. Co když On přijde a uvidí mě, jak se bavím se šílenou blondýnou hyperaktivně poskakující na místě? Ne že by Katy nebyla vždycky fajn ale… prostě teď se mi to nehodí. "Čekáš na někoho?" zeptá se mě. " Já jdu se Susan. A vůbec na co vůbec jdeš?" "Ehm… víš já…" Uvědomuji si, že když ji řeknu pravdu, dozví se to za chvíli půlka školy. Naštěstí si nemusím žádnou lež vymýšlet, jelikož už přichází Susan. "Ahoj
holky! Čekáš tu na Stefana Ráchel?" Zeptá se mě přímo. Vykulím na ni oči a rychle se snažím něco vymyslet. Jak to jen ví? Ona Stefana zná? Nebo umí číst myšlenky? Susan se mému zmatenému výrazu pobaveně zasměje. "Čekáš zbytečně, on nepřijde." Teď už ale ve mně povolí všechny nervy. " Tak počkat jak nepřijde? Ale…" Už mi je jedno co si o mě budou jiní myslet. Tohle to je podraz. Sevřu ruce v pěst. Tak tohle mu nedaruju. V tu ránu obě dívky propukají v hysterický smích. Susan skoro slzí smíchy a vsadila bych se, že kdyby tu nebylo tolik lidí, Katy by se válela na zemi. "Tak to není vůbec vtipné o co jde?" Susan se na chvíli přestane smát a vysouká ze sebe větu " My si to všechno vymysleli…" podívá se na mě s omluvným výrazem "Ztratil se mi mobil, dostala jsem novou simku a tak jsem toho chtěla využít" doplní na vysvětlenou. Nasupeně se na ni zamračím. Dlouho se ale tak tvářit nedokážu. Nakonec… vždyť jim vděčím za to, že teď nesedím doma. Už to nevydržím a taky vybuchnu smíchy. "Fakt díky." Katy se na mě zářivě usměje a tím svým naprosto nevinným hlasem, který mě vždy dokáže vytočit prohlásí: "Snad ses nám nezamilovala?" Z žertu se na ní zamračím. "Tak podívej! Na rozdíl od tebe jsem ho hned nechtěla vykopnout na měsíc, takže drž klapačku." Susan kupuje lístky a já popcorn. A potom už hurá do sálu. Ještě, než se plně ponořím do napínavého příběhu podle jedné z mých nejoblíbenějších knih, hlavou mi proběhne, že vím, který kluk se nezdál Susan zas tak moc strašný. A můžete mi věřit, že si tu pomstu tedy užiju.
Katy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mája mája | 7. května 2015 v 20:48 | Reagovat

nádherný příběh :) úžasně píšeš :)

2 Katy... Katy... | 8. května 2015 v 10:21 | Reagovat

Díky moc :D Ty taky

3 Joillapa Joillapa | 10. května 2015 v 21:45 | Reagovat

boží.... jiný výraz se prostě nehodí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama