Zkušenost a mládí
"Neboj se. Ono to nějak půjde." Chytl jsem svou vnučku za ruku, a začal vyprávět.
Vzpomínám na první a zároveň poslední rande naslepo. Poznal jsem na něm svou Feme Fatale. Ani v těch nejkrásnějších snech jsem si jej nemaloval růžově, byla to skoro noční můra.
Sakra, sakra, sakra! Proč!? Ne! Grrrr. Ach jo. Mám úžasné kamarády. Ptáte se proč? Začalo to nevinným rýpáním do sebe. Avšak vyšla z toho sázka, kterou budu muset dnes splnit. Já z celého srdce nenáviděje romantiku, musím se zúčastnit rande naslepo (normálně vidím). Tak co už. Mám za ní přijet, tak jedu. Tam kam se chystám to vůbec neznám. Čekám na autobus. Vedle mě vede vášnivý telefonicky rozhovor nějaká slečna, obloha je zamračená, asi bude pršet. Už jedu, ta slečna jede tam co já tak se ji budu držet. Cesta ubíhá pomalu, začínám být nervózní. Vystupuju. Na lavičce sedí pěkná blondýnka, přistoupím k ní a nesměle ji oslovím "Ahoj, Emilka?" Kývla. "Mirek" podávám jí ruku. "Těší mě." Řekla a usmála se. Vstala a pokynula mi rukou, abych ji následoval. Nádech, výdech. O čem se s ní mám bavit? Mysli‼! Psali jsme si o sportu, divadle, hudbě, já nevím, snad aspoň řekne, kam jdem. Neřekla. Šli jsme po chodníku až na konec vesnice, kde jsme zahnuli na polní cestu a pozvolna stoupali k horizontu. Mlčeli jsme. Rozhodl jsem se prolomit ticho. "Kam jdeme?" zeptal jsem se. Neodpověděla. Otočila se na mne a hluboce se mi zadívala do očí. Měl jsem pocit, jako by se mi probírala myšlenkami. Pořád mlčela. Uhnula pohledem a se zájmem pozorovala západ slunce. Její oči… byly tak krásné, modré jako letní nebe, tak upřímné, tak laskavé, tak hluboké, tak…
Z kopce byl vidět menší dvůr, kde chovali koně. Kolem ohrad jsme scházeli z kopce k rybníku. Nezastavili jsme. Cesta se vinula do lesa. Došli jsme k dalšímu rybníku, stále nereagovala na mou snahu začít rozhovor. Vytáčelo mě to! Vedla mě k malému, zastřešenému, dřevěnému posezení. Posadili jsme se. Nastal obrat! Emílie Halfarová, nezadaná studentka začala mluvit, nejprve tiše a nesměle. Nevěřil jsem vlastním očím, její hlas nabíral na intenzitě, byl tak krásný, jako celá ona. Neměl jsem slov. Poslouchal jsem její libý hlas a neodvažoval jsem se ji přerušit, dokud mi nepoložila otázku. Po chvíli mě vyzvala, abych také něco řekl. Vyprávěl jsem jí chvíli o sobě a potom jsem se jí zeptal: " Co tě vedlo jít na rande naslepo přes seznamku?" Dozvěděl jsem se, že jsme zde ze skoro stejných důvodů. Zatáhly ji do toho kamarádky, které se mnou chatovaly poprvé. Prý napsaly několika, ale já jsem jí zaujal tím, jak píšu. Teda formuluji své myšlenky, líbily se jí mé myšlenkové pochody. Byla okouzlující, vydržel bych si s ní povídat snad celé hodiny. Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Vraceli jsme se s tím, že se musíme vidět, kdy nejdřív to bude možné. Dokonale mi učarovala. Nevím, zdali se po prvním setkání dá hovořit o lásce, avšak cítím k ní určitou slabost. Slabost, která snad v lásku přejde.
Jsem vděčný té sázce. Jinak bych nepoznal tvou babičku. Nechci ti dávat falešné naděje Zdeni, ale chci, aby ses nebála. Všechno je jednou poprvé a nikdy to není tak, jak si to představujeme ať už je to lepší nebo horší.
Bětka