Anděl strážný
Nenapadlo ho lepší řešení, než tvářit se nenápadně, ale nutkání ohlédnout se přes rameno bylo silnější než on.
Věděl, že toho bude litovat. Ale stejně to udělal. Otočil se. To mladé děvče, se kterým toho tolik prožil, na něj teď upíralo uslzené oči s tichou prosbou. S prosbou o nový začátek. O druhou šanci.
Samozřejmě, mrzelo ho, že to takhle muselo dopadnout. Ale nechtěl jí víc ubližovat. Když ví, že to stejně nemá cenu. Radši se s ní rozejde teď. Pak by to bolelo mnohem, mnohem víc. Tím si je jist.
Neudělala nic špatně, stejně jako on. Jen někdo nahoře je nespravedlivý. Tak strašně nespravedlivý. Proč si musel zrovna ukázat na něj? Nechce, aby se někdo, koho má na světě nejradši, díval, jak trpí. To by ho zničilo dříve. Radějí přetrpí tyhle slzy. Protože tyhle nejsou tak bolestívé jako ty, které by mohly přijít. A že se stejně dostaví. Až uvidí jednoho dne, který se blíží nebezpečnou rychlostí, jeho fotku.
"Miluju tě." neodolal a naposledy ji objal
"Tak proč mě opouštíš?" děvče pevně zarylo nehty do jeho mikiny. Slzy se vpíjely hluboko do látky a sám chlapec měl co dělat, aby zadržel ty mrchy malé, co se snažily dostat z jeho očí.
"Právě proto." kousl se do rtu, aby se nerozvzlykal. Dívka se začala naříkat tak zoufale, že každý, kdo to slyšel nezůstal klidný.
--------------------------------------------
Poklidně leží a rozhlíží se po pokoji. Víčka mu padají, ale on se pořád snaží zůstat vzhůru. Prohlíží si každý milimetr, přece jen, je tu naposled. Cítí to. Ví, že jakmile zavře oči, je konec.
V hlavě se pořád ozývá její hlas, vidí její rozzářenou tvář. Cítí její sladké rty, hebké ruce, pevné objetí. To všechno během minuty vystřídá její naříkání, prosby a slzy.
Uvědomí si, že mu samému stékají po tvářích slzy. Už je nemůže zadržet. Na to je příliš slabý. Ví, jak moc jí ublížil. Jak si do teď neumí vysvělit, proč jí to udělal.
Ale bylo to pro její dobro. Nenáviděl by se, kdyby ho v tomto okamžiku viděla.
Pohublého, slabého, s propadlými tvářemi, prázdným výrazem a stovky hadiček vedoucí do i ven z jeho těla.
Všechno ho to přemohlo. Víčka padla. A on cítí značnou úlevu. Najednou ho nic nebolí. Někde z dáli slyší její hlas. Její smích. Cítí její vůni. To vše naposledy.
Protože si ho právě berou andělé. A svou milou bude hlídat z nebe. Nedovolí, aby ji někdo ublížil. Bude ji střežit dvacetčtyři hodin denně. Bude ji hlídat tak dlouho, než přijde ten pravý, když on ji opustil.
Tina
Nádherné! Má to dokonalou atmosféru a takový uklidňující dojem.