Stála vedle mě a v jejích očích se odrážely plameny hořícího domu. Až bolestivě tiskla mou ruku. Najednou tlak ustal. Utekla. Běžela k tomuto domu. Chtěl jsem běžet za ní a zastavit ji, ale nemohl jsem. Něco mě drželo, jako kdyby mi někdo přikoval nohy. Cítil jsem příšernou bezmoc. Z posledních sil jsem se snažil volat její jméno, ale nešlo to. Sevřelo se mi hrdlo a nevydal jsem ze sebe jedinou hlásku. Doběhla k domu a ještě se na chvíli otočila. Pak se vrhla do plamenů. "Janis!" najednou mi hrdlo povolilo, ale bylo už pozdě. Cítil jsem se příšerně, měl jsem pocit, že se zevnitř postupně rozpadám.
Má ruka přistála na nočním stolku a snažila se nahmatat to zpropadeně malé tlačítko na budíku. Vzápětí jsem vzal do ruky mobil a vytočil její číslo. Prosím, zvedni to. "Doufám, že je to něco vážného." Ozval se ospalý, ale mě známý hlas. "Janis! Jsi v pořádku…?" "Ne, nejsem, nebudeš tomu věřit, ale nějaký debil mi volá v šest ráno, jen aby se zeptal, jestli jsem v pořádku." Pak to položila. Po ránu je vždycky dost mrská. Pomalu mi začalo docházet, že to byl jen sen…naštěstí. Janis je v pořádku. Promnul jsem si zápěstí. "Z čeho to sakra je?" Měl jsem na něm rudý až modravý otlak. Pak jsem si pomalu procházel znovu ten sen. "To přece nejde…nemůže…Janis? Ale ne, je u sebe…" Snažil jsem se už na nic z toho snu nemyslet. Podíval jsem se na mobil. To je sobota? Proč mám nastavený budík? To je jedno…nebudu nic řešit…půjdu zase spát. Ne, to není dobrý nápad…to je sakra špatný nápad. Smutné když se bojím vlastních snů. Půjdu do parku.
Vrátil jsem se okolo deseti. Na stole mi ležel vzkaz: "Mám nápad, když je ten víkend, zahrajeme si takovou hru. Dá se říct schovku, ale trochu upravenou. Jde o to, že se během dneška musíme oba pohybovat pouze ve vyznačeném úseku, jak je zakreslený na mapce. Nesmíš být doma, jíst a chodit na záchod musíš do fastfoodů nebo prostě na co narazíš v tomto úseku. Ty hledáš mě, já tebe, to je podstata hry. Ale ty se zároveň snažíš, abych tě neviděla, protože tvým úkolem je mě najít první a mým naopak. Tak hrajeme!" Podpis chyběl, ale nemohl to psát nikdo jiný, než Janis. Nikdo jiný nemá klíče mého bytu. Ale i tak mě to překvapilo, měl jsem pocit, že jsem ji ráno naštval a ještě nikdy nic takového neudělala. Ale co, bude to sice blbost, ale tak vezmu si knížku a budu prostě čekat, až mě najde ona. Vyšel jsem z domu a zamířil do parku. Ulice byly prázdné a zvláštně tiché. Nevím, možná mi to tak jen přišlo tou soustředěností. Ačkoliv byl nádherný slunný den, tak v celém parku seděl jen jeden pár na lavičce. Uchýlil jsem se pod strom a všechnu pozornost teď věnoval jen a pouze své knížce.
Seděl jsem tam asi do tří. Zvláštní…ještě nepřišla. Nestalo se jí něco? Měl jsem pocit, že tady nemám být, že musím jít pryč. Milence už vystřídal jiný pár. Ani nevím proč, kniha zrovna byla neskutečně napínavá, ale prostě jsem se zvedl a odešel. V dálce jsem viděl kouř. Zdálo se to být kousek od mého bytu. Zrychlil jsem krok. Najednou se mi zastavilo srdce. Naproti mému bytu hořel dům a naproti stála Janis a zamyšleně zírala do plamenů. Podíval jsem se na ni, jak soustředěně svírá a mačká lahev v ruce. Poté jsem se podíval na své zhmožděné zápěstí. To nemůže být pravda…"Janis!" zakřičel jsem, ale ozval se jen tenoučký hlásek, který jsem málem neslyšel ani já. Rozběhl jsem se k ní, ale v polovině se mi začaly podlamovat kolena. To není možné, musí to jít! Zavřel jsem oči a hlavou mi proběhl celý dnešní sen. To nemůžu dopustit. Zhluboka jsem se nadechl a běžel dál. Lahev dopadla na zem a Janis mířila k domu, ale zastavila se. Nebo spíš já ji zastavil. Otočila se a z její tváře zmizely obavy. Objala mě. "Měla jsem strach. Celý den jsem tě hledala a teď toto…nevím, co to do mě vjelo, ale chtěla jsem jít dovnitř. Možná jsem myslela, že tam budeš. No…spíš jsem nemyslela. Kdes byl celý den?" " Abych řekl pravdu, nechtělo se mi moc do té tvojí hry, tak jsem si sedl do parku a čekal, že mě časem najdeš." Povolila své objetí a překvapeně se mě zeptala: "Jakou hru máš na mysli?" "Tu schovku přece…já hledám tebe, ty mě." Teď se dívala ještě překvapeněji. "Dneska jsi nějaký divný…ten telefonát ráno jsem taky nepochopila…" Teď jsem byl opravdu zmatený…kdo jiný se dostal do mého bytu a byl by ochotný hrát něco takového? Vůbec…celý dnešek byl zvláštní. Otlaky na rukou, sen
přenesený do reality. Kdo psal ten vzkaz? Co když mě ten někdo celý den sledoval? Nebo ještě sleduje…? "Nech to být, dneska jsem se špatně vyspal. Půjdeme?"
Eva
úžasné....