Skrýš ve Světě snů
Proberu se. Příšerně mě bolí hlava a k bolesti ještě přispívá její pravidelné bušení do něčích zad. Asi je to ten vůl, který mě sebral u Skla. Omráčil mě, svázal a teď mě nese jako pytel přehozenou přes rameno. Ruce mám spoutané koženým řemínkem a visí mi volně před obličejem. Pohupují se v rytmu mužových kroků. To je ale blb, řeknu si. Takové chyby, jako je nechat mi ruce svázané před tělem, se člověk dopustí jen jednou. A já toho hodlám využít. Jemně ho dloubnu lokty do zad. Zastaví se a sundá si mě z ramene. Postaví mě na zem před sebe. Kývnutím poděkuju. Už mě to otloukání lebky nebavilo. Všímám si i dalších řemínků na svém těle. Nohy mám spoutané tak, abych mohla jít půlmetrovými kroky, a kolem krku mám kožený obojek, ze kterého vede vodítko připnuté k jeho opasku. To není nic strašnýho. Už jsem byla svázaná i hůř. Nenasadil mi roubík. Chyba. Vím, že kdybych začala křičet, nikdo mi nepomůže, ale jeden úsměv a pár slov mnohdy zmůže víc, než křik. Možná bych se měla stydět, že mé dostal takový mladý zelenáč, ale ne druhou stranu bude mnohem jednodušší uniknout.
Zaraženě takhle stojím před sklem ještě hodnou chvíli, než se přiměju k pohybu. Hlavou mi víří podivné myšlenky a já nejsem schopná si je urovnat. Pořád dokola vidím tvář té dívky. Byla nesmírně rozrušená, vyděšená, ale taky v ní bylo něco, co nedokážu popsat, oči ji sršely neznámou energií. Bylo tohle bláznovství? Jsem si jistá, že ano, ale něco v koutku mé mysli, něco úplně vzadu mě popichuje, abych nedělala unáhlené závěry. No co, teď už na tom stejně nesejde. Určitě ji už neuvidím. Teď je někde zavřená a v tom horším případě ji brzy oddělají. Když konečně docházím k tomuto závěru, otáčím se a zavolám na svého tygra, který se mi mezitím stihl ztratit z očí. Nasedám a pobídnu ho směrem k temnému lesu. Nevím kam jít. Nevím, co jsem vlastně čekala. Myslela jsem si, že mě hned v prvním městě přijmout? Sama se zasměju nad svoji hloupostí. Jedno vím jistě, musím dál, dál, dál abych zapomněla. Možná někde najdu klid a nebudu jako psanec. Když si to říkám, dorážím k prvním stromům, začíná poprchávat.
Kráčím po temné ulici. Rozhlížím se kolem, a přemýšlím, jak se odtud dostat. Pohlédnu nad sebe. Na obloze září tisíce hvězd. Alespoň vidím na cestu. Přemýšlím nad událostmi tohoto dne. Pohlédnu na vzdálené kostelní hodiny. Tak včerejšího dne. Pěkně popořadě. Nejprve se se mnou rozvedl kluk, o kterém jsem si myslela, že je to má celoživotní láska, pak jsem málem skočila z mostu, ale zachránil mně černovlasý kluk se zelenýma očima (do kterého jsem se na první pohled zamilovala), pak jsme šli k němu domů, já mu vyklopila všechny mé starosti a trápení, on mně utišoval, on vyklopil všechny své starosti a trápení, já ho utišovala, pak mi řekl že je bratranec od Elis, pak jsem na něj pět minut pitomě civěla a on mi vysvětloval, jak ji nenávidí, pak jsme si vyměnili čísla, pár pohledů a dalších pár věcí… (ano i pusinek, když to musíte vědět! A ano líbá dobře…), pak jsem odmítla jeho nabídku doprovázení domů a pak, čili teď, se snažím dostat pryč z města někam do lesa, kde se pěkně schovám a budu koukat do blba, brečet a smát se tomuto…vlastně včerejšímu dnu.
"Běž přede mnou." Rozkáže mi.
"A kam, můj ochránče?" zeptám se sladce, jemně a upřímně.
"Do ÚPNŠ. Cestu znáš, ne?"
"Jistě, můj pane. Pro tebe bych šla kamkoli." Hlavně ty poklonky nepřehnat, říkám si.
"Nesnaž se utýct."
"Tato myšlenka ještě ani nezačala uvažovat o možnosti vstoupit mi na mysl." Ujistím ho zcela vážně "Vždyť proč bych také utíkala a opouštěla tím příslib bezpečí u mého statečného zachránce?" snažím se o výraz plný obdivu a taky se mi daří.
"Jak to myslíš?" zeptá se zmateně. Pch, dneska mu to vážně moc nemyslí.
Ženu se lesem asi už dvě hodiny. Mezitím se z poprchávání stal pořádný liják. Mlhavým oparem sotva vidím na krok. Kapuci přehozenou přes hlavu mám do posledního vlákna promočenou, moje dlouhé zrzavé vlasy mi visí zplihle přes ramena, z jídla v tažce už asi zbyla pouze mokrá hmota a všechno oblečení se mi lepí na tělo. Jak brzy také zjišťuji, ohniví tygři asi nemají rádi déšť, jelikož jak se pořádně rozpršelo, můj neporazitelný mazlíček se rozplynul a mě nechal samotnou, mokrou a zničenou. Tomu se říká kamarádství. Navztekaně kopu do větve, která se mi vynořila na cestě. Přitom mi podklouzne noha a já se ne příliš elegantně hroutím do bahna na zemi. Jo, takže si do svého seznamu nedokonalostí můžu připsat ještě obličej polepený bahnem! Už opravdu dál nemůžu. Nevím ani, kam se chystám. Dnes je toho na mě opravdu moc.
Konečně jsem se dostala na kraj lesa. Zastavím a pohlédnu na temně vyhlížející les přede mnou. V hlavě mi začnou hlodat pochybnosti. Vypadá to jako jeden z těch šílených nápadů, které mívám. Myslím ty, co vždy dopadnou katastrofálně. Například jako skočit z mostu… um… to asi nebylo to nejrozumnější, co jsem mohla udělat… Zaženu pochybnosti a vkročím do lesa. Za chůze se snažím vyhrabat s té mojí malé černé kabelky mobil, abych si tu na to trošku posvítila a ačkoli nemám baterku, mobil k tomuto účelu bude muset bohatě stačit. Konečně ho vyhrabu a dokonce po tmě dokážu zmáčknout i to správné tlačítko. Displej se rozsvítí a já konečně vidím alespoň metr před sebe. Teď mi kmeny stromů připadají poněkud nebezpečné. Tak to je určitě jeden z těch šílených nápadů. Tak se vrátím. Otočím se, ale za mnou není nic, než stromy a všudypřítomná tma. Zoufale se rozhlédnu kolem. Nikde ani stopa po nějaké cestě. Už nevidím ani uklidňující hvězdné nebe, protože ho zakryly větve a listy stromů. Vím, že co nevidět propadnu panice.
V odpověď jsem se jen podmanivě usmála.
"Před čím jsem tě měl jako zachránit?"
"Přede mnou, má lásko. Myslela jsem, že člověk žije jen pro sebe, ale tvá síla a udatnost…" nebo spíš ta rána do zátylku, dodám v duchu, "… mi otevřely oči…" při celém rozhovoru pomalu couvám do temné opuštěné uličky. Zmatený mě následuje.
"Konečně jsem našla svého rytíře ze snů…" které jsem nikdy neměla, "… Konečně jsem poznala to kouzlo lásky. Teď budu žít jen pro tebe." Oh, to jsou ale příšerné žvásty. Očividně však zabírají. Je přesně tam, kde jsem ho chtěla mít. A teď druhá část plánu…
Ještě chvíli pokračuji v cestě v naději, že najdu nějaké místo, kde bych se mohla schovat, ale po nějakém vhodném úkrytu není vidu ani slechu. Nakonec docházím k závěru, že se budu muset spokojit s podmínkami, které mám po ruce. Sedám si proto ke kmeni jednoho z košatých stromů a snažím se nějak uvelebit.
"Klid Misty, klid… hlavně klid… nešil…"snažím se uklidnit sama sebe "…no tak mysli… už to mám… teď půjdeš, najdeš si nějaké místo, kam se schováš a počkáš do zítřka… počkáš, až bude den… počkáš na světlo…" Hnaná novým cílem se asi čtvrt hodiny plahočím lesem, přičemž si málem zvrtnu kotník v těch úžasných botách a šaty se mi o něco zachytnou na každém kroku. Pak Zahlédnu mezi stromy něco třpytivého. Vyjdu z lesa na kamenitý břeh potoka. Vlnky se třpytí v namodralé tlumené záři měsíce. Spadne mi kámen ze srdce, ale knedlík v krku se mi spolknout nepodaří. "Tak… teď by to chtělo úkryt." Ten nemusím hledat dlouho. Pár kroků ode mě je vysoká, nejspíš pěkně stará bříza nahnutá k potoku. Je obklopena z každé strany keřem, jenž se rozvětvuje až pěkný kus nad zemí a nemá žádné trny. Jejich větve jsou však husté, stejně jako hojnost jejich listů. To je úžasná schovka. Nějak se mi podaří vměstnat pod ně. Díky bohu že je léto, jinak bych mohla umrznout. A teď přijde na řadu to koukání do blba, brek a později smích.
Vystoupím na asi 30 cm vysoký schod. Tím jsem už jen o 5 cm menší než on. Upřu na něj své hluboké černé oči.
"Pojď blíž, můj rytíři, ať se tě konečně můžu dotknout." Ta představa se mi vysloveně hnusí, ale musí to být. Přistoupí až ke mně. Zvednu ruce a pohladím ho po oholené tváři. Přiblble se usměje. Pokračuji rukama k jeho krku. Necítí nebezpečí. Tak nezkušeného a hloupého strážce jsem ještě neměla. Pootevřu rty, nahnu se k němu a mé prsty se za jeho krkem propletou. Provaz svazující mi zápěstí se napne a začne ho škrtit. Udělá krok vzad a já se nebezpečně nahnu dopředu. Na schodu stojím nejistě, ale nepouštím se. Stehnem mi projede palčivá bolest. Přešlápnutím ulevím zraněné noze, ale tlak nepovolím. Teprve, když mi jeho nůž projede ramenem, cítím, jak mé prsty ochabují.
V příští chvíli už balancuji s prázdnýma rukama na obrubníku a on předkloněný lapá po dechu. Odkryl si záda. Další chyba v jeho životě. Odrazím se ze své velmi nejisté pozice a skočím. Dopadnu na jeho záda a okamžitě se mu rukama pověsím na krk. Přeruším tak znova jeho dýchací trubici. Tentokrát se mě tak lehce nezbaví. Snad nekonečně dlouhou dobu se snaží dostat své prsty mezi provaz a měkkou tkáň krku. Nepovede se mu to. Konečně padá v mdlobách k zemi. A já s ním.
Když už se konečně co nejpohodlněji usadím, všimnu si, že za stromem je skrytý kus skály. Sama se podivím, že jsem si toho předtím nevšimla. Rychle se vysoukávám na nohy a připlížím se ke skále. Zvědavost mi nedá, abych se nějak nepokusila najít možnou jeskyni, nebo alespoň skalní převis. Přes déšť není skoro vidět, a proto se orientuji pouze podle ruky ohmatávající skálu. Cítím drsnou plochu kamene a potom najednou prázdno. Jeskyně! pomyslím si s velkou dávkou naivity nadšeně. Záhy ale ztrácím rovnováhu a padám na zem. Než se stihnu pořádně probrat, něco mě silně uhodí do hlavy. A potom už vidím pouze tmu. Zase a zase tmu.
Jeho nožem si přeříznu pouta. Konečně můžu ulevit odřeným zápěstím, kotníkům a krku. Není jediný, kdo tady měl nedostatek kyslíku. Ale já, na rozdíl od něj, nejsem polomrtvá. Bolí mě hlava, rána na pravé noze silně krvácí a levou rukou téměř nemůžu hnout. Krvácející zranění si obvážu kusy látky, a co nejrychleji se snažím najít nějaký úkryt. Tady. Proutěný koš ve starém opuštěném a polorozpadlém domě. Skvělé. Stočím se do klubíčka jako zraněné zvíře na útěku. Jsem zraněné zvíře na útěku. Zavřu oči. Nechci spát. Jen si trošku odpočinout. Chviličku odpočinout…
Sleduju třpytící se vlnky. Po tváři mi stékají slzy. "Proč zrovna já?" zašeptám. Po nějaké chvíli na mně padne únava. Rozhodnu se s ní nebojovat. Trocha spánku ještě nikoho nezabila...
Probouzím se o něco později. Stojím sama uprostřed nekončící plochy pokryté zářivě žlutým pískem. Z jeho barvy mě až bolí oči. Jsem na poušti. Nesnesitelné horko se mi opírá do zad a do tváří. V krku mám sucho a před očima se mi dělají mžitky. Jo a taky nejspíše blouzním, jelikož se mi před očima zjevují dvě dívky. Každá stojí pod jedním stromem, tisem a kaštanem. Najednou na mě padne stín. Zvednu hlavu a uvědomím si, že hledím mezi listy staleté borovice…
Otevřu oči, ale to nebyl zrovna nejlepší nápad, jelikož mně oslní slunce. Posadím se, zamrkám a rozhlédnu se kolem. Za obzor zapadá slunce. Jeho poslední paprsky dodávají všemu kolem zlatavý nádech. Možná bych se mohla podívat, kde to vlastně jsem. Musím se poopravit - ničemu kolem. Vidím jen nekonečnou ledovou plochu. Led je dost silný na to, aby se po nich mohl projít slon. Překvapí mě, že mi není vůbec zima, a to tu sedím na zemi v plesových šatech. Možná, že mi jen připadá teplý, protože zlatá je teplá barva a všemu dodává život. Původně jsem si myslela, že všude je jen jed, ale u obzoru začíná moře. Tam, kde led končí plavou ledové kry, které vypadají v té délce, že nejsou větší než můj malíček. Opravdu krásný pohled. Nedočkavě se otočím. Už se těším na to, co spatřím za sebou. Vidím led, led, stromy, led, led… počkat, cože?! Stromy?! "Misty, ty už zase blouzníš." Zamumlám, když se začnu zvedat ze země. Zamířím ke stromům. Mám pocit, že s každým krokem je mi čím dál tím tepleji. To teplo nevydává slunce, ale ty tři stromy. Konečně se dostanu tak blízko, abych poznala, co jsou ty stromy zač. Ačkoli nejsem žádný stromofil, borovici, tis a kaštan musí poznat každý. Kaštan. Můj nejoblíbenější. Něco mně k těmto stromům vždy táhlo, a teď tomu není jinak. Za chvíli už jsem u něj. Jakmile vkročím do stromového trojúhelníku, nevidím jen další dva stromy, ale i další dvě dívky
Otevřu oči. Už nejsem v proutěném koši, skrčená, zraněná, pronásledovaná, ubohá. Nyní jsem pevná, silná, zdravá, nebojácná, krutá, krásná, tvrdá, vyrovnaná, sebejistá, mocná a volná. Nic mě nesvazuje. Stojím na širé pláni. Zelená, po kolena vysoká tráva se vlní v poryvech větru. Nedaleko mě stojí tři mohutné staré stromy, borovice, kaštan a tis. Stojí klidně, i když všude kolem mě zuří bouře. Obrovské hrozivě černé mraky, v křídle ebenu, se uzavřely nad mou hlavou. Jejich neprodyšná hradba nepropustí ani nejmenší paprsek slunečního svitu. Temně šedí velikáni jsou plní vody, avšak na zem nedopadne ani kapička vody. Ani jediná kapénka nebude rušit mou cestu ke Třem stromům. Ani zvuk jediné mokré perličky neutlumí ohlušující rachot hromu. Ani do jediného proudu vody se neodrazí hrůzné mocné a nádherné světlo blesků. Potemnělé vlny větru přinášející divoké varování pročísly mé vlasy. Nic nemůže zkrotit povstávající bouři. Bouři v mém nitru.
Znenadání nastalo ticho. Poryv větru nezašustí travou. Ticho je stejně ohlušující jako předtím hromy. A já stojím pod mnohaletým tisem a hledím do tváře dvou dalším dívkám…
Se zájmem si prohlížím tu pod kaštanem. Je to menší dívka s úžasnou postavou. Její hodně udivenou a zaraženou tvář s mírně vystouplými lícními kostmi zdobí dlouhé černé vlasy, momentálně rozcuchané, což ji dodává trochu rebelský vzhled. Modrošedé oči pak skvěle ladí k dlouhým modrým šatům bez ramínek, které od pasu zvolna přecházejí v černou. Napůl ukryté ve všudy přítomném písku jsou černé plesové boty. V duchu se blaženě usměju. Když jsem si hrála s Maud, půjčila jsem ji někdy podobné šaty, učesala ji vlasy do nadýchaného účesu a hrála si s ní na princeznu. Terry byl občas s námi a dělal mojí sestřičce ženicha. Já se na ně dívala a ke štěstí mi stačily pouze úsměvy sourozenců, tak dobře kecám, taky k tomu blaženému pocitu přispěli bonbóny na "oslavě." Teď jsou ale mrtví a nikdo mi je nevrátí
Obě vypadají stejně zmateně jako já. Chvíli na sebe koukáme, jako by ta druhá přiletěla z Marsu. Každá z nás stojí pod jedním stromem. Já si prohlížím
Dívku menší postavy, která stojí pod mohutným tisem. Oproti stromu se zdá malinkatá. Jestli za to může její malá postava nebo výška jejího stromu nevím. Jejího stromu? Misty, ty už zase blouzníš!? Dál si ji prohlížím. Má pěkný obličej, pravidelné rysy a rovný nos. Její opálenou pokožku lemují tmavě hnědé trošinku vlnité vlasy. Na sobě má červené tričko a černou mikinu. Musím se poopravit - černou mikinu s kapucí. Nejvíce mně však zaujmou její oči. Jsou černé. Slyšela jsem o pár lidech s černýma očima, ale moc jsem tomu nevěřila. Teď už věřím. Ale ty její oči se nedívají na mě. Pohlédnu na druhou dívku u borovice. Jediné, co si z ní pamatuju, jsou její oči…
.
Jednu jen přeletím očima, ale ta druhá mě zaujme. Její nádherné rovně dlouhé zrzavé vlasy svázané v jednom copu úžasně kontrastují s neuvěřitelně mechově zelenýma očima. Je vysoká a štíhlá. Oblečena je do temnohnědé mikiny se zipem na boku a černých kalhot. Přes rameno má přehozenou tašku.
Najednou se něco změní. Už tu není klid. Několikrát zamrkám. Krajina ustupuje zcela jinému obrazu, nebo snad skutečnosti? Mění se. Mění se zpátky v proutěný koš.
"Jsi v pořádku? Prober se, no tak, prober se" Promluví na mě jako by z dálky ona dívka. "stávej, stávej prosím!" Její hrubší hlas zní naléhavě a upřímně. Tak počkat hlubší hlas? V hlavě se mi rozjasní. To není ona! Tak ale kdo tedy? Než pořádně stačím rozvinout svoji myšlenku, prudce se nadechuji a posadím se. Vyděšeně hledím do nádherných černočerných očí. Naproti mně sedí kluk, asi o rok starší než já a kření se na mě od ucha k uchu. Namísto toho já jen tak sedím, neschopná pohybu a hledím na něj. Pomalu mi začíná všechno docházet. Vystřeluji na nohy. "Kdo…, kdo jsi?" vyštěknu na něj. Jeho úsměv vystřídá jakýsi ztrápený výraz, který mi trhá srdce. " jmenuji se Jackie" Jeho odpověď mě překvapuje. Proč? Čekala jsem snad, že se mi představí, jako masový vrah, nebo únosce hezkých dívek (což by vlastně nebylo při mém vzhledu reálné?) Z jeho výrazu jde přečíst, že ví, že mě jeho odpověď vykolejila a asi právě proto pokračuje "Moc se omlouvám, to jsem byl já, kdo tě praštil do hlavy. Nevěděl jsem, kdo jsi a tak jsem tě chtěl omráčit, ale ty jsi na chvíli přestala dýchat. Myslel jsem, že je snad po tobě. To bych asi neunesl. Jsem rád, že jsem tě nezabil." Zrudnu až po kořínky svých vlasů, takže teď asi musím vypadat jako jedna velká mrkev. "A-a co tu děláš?" podaří se mi ještě ze sebe vysoukat. Nahne hlavu na stranu, asi přemýšlí, jestli se mi dá věřit. "Ehm…" začne, "nechtěla by sis nejprve sednout?" Další věta, která mě naprosto vykolejí. Ten kluk má na mě špatný vliv.
Zase ležím stočená do klubíčka, ale místo víka, které mě krylo před zraky lidí, se nade mnou sklání muž. Strážce, usoudím dle uniformy. Vypadá překvapeně, jako y mě neviděl poprvé v životě, ale nečekal, že mě uvidí znovu. Čím déle se na něj koukám, tím povědomější mi přijde. Kde jsem ho jen viděla? Snažím se vzpomenout si. Velmi pomalu se mi začíná vybavovat jeho dřívější tvář. Nemůžu tomu uvěřit. To přece není možné. Tohle místo musí být jen další sen a ne má skutečnost. To by přece neudělal.
"Ty?" dostanu ze sebe překvapeně.
Prudce se posadím a hned toho zalituju. Praštím se hlavou o větev a už zase ležím na zemi. Snažím se trochu zorientovat, abych zjistila, kde že to vlastně jsem, ale není to tak jednoduché, jak se zdá, protože se mi před očima míhají hvězdičky a vše kolem se točí. Zatřepu hlavou. Snad se alespoň trošku vzpamatuju. Jo, je to lepší. Znovu se posadím, tentokrát opatrněji a ne tak zprudka. Jednou mi to stačilo. Zmateně se rozhlédnu, a ačkoli toho přes ty větve keře nejde moc vidět, vybaví se mi zážitky včerejšího dne tudíž i nález mé provizorní skrýše. Po čtyřech vylezu zpod keře. Vše kolem vypadá živěji, nebo spíž svěžeji než v noci. Při pohledu na potůček si uvědomím, jak velkou mám vlastně žízeň. Nedočkavě k němu vykročí. Voda je studená, ale sahá mi jen po kotníky. Naberu ji do dlaní a napiju se. Je skvělá. Lepší než matoni, aquila nebo ty údajně nejlepší vody z nedotčené přírody… blbý reklamy. Postavím se, a přemýšlím, jak zjistit kde to jsem a nějak se dostat do města. Sáhnu do kabelky pro mobil. Nejde mi pustit, což znamená jediné - vybitá baterie. Potichu zakleju. "Tak kam si vyrazíš Misty?" zeptám se sama sebe, aniž bych si uvědomila, že už zase mluvím sama se sebou. Jestli tohle někdy udělám ve třídě, asi se za to uškrtím. Po chvilce zamyšlení si uvědomím, že tenhle potok znám. "Mysli Misty… mysli…" Pak mi to dojde.
"Utekl jsem z domu," mluví dál, když si sedám "to je na dlouho a ty?" Mohla bych mu zalhat a říct třeba, že tu jsem na houbách (což by mi stejně neuvěřil) nebo bych ho mohla odbýt stejně, jako on mě. Místo toho mě to ale nutí všechno mu povědět. "Začalo to tím, že mám, tedy jsem měla dva sourozence." Sakra, tenhle rozhovor začíná být nebezpečný. Měla bych ho co nejrychleji ukončit. "A jednoho dne můj bratr zabil sestru." ty jsi taková blbka Kin! Okamžitě přestaň! Řve na mě své druhé já, já ale nemůžu. Už je mi jedno, jestli se na mě bude dívat jako na nestvůru. Nutí mě to se konečně svěřit. Upře na mě své nádherné oči a tak mu začínám vyprávět svůj příběh.
"Aliven? Co tu děláš?" Takže je to on. Tohle je doopravdy. Ale od kdy je Strážce? Jak se do háje můj nejlepší přítel z dětství mohl stát Strážcem? Je sice pravdou, když o tom tak přemýšlím, že byl mým jediným přítelem, takže nemohl být nejlepší, když jsem neměla s kým srovnávat. Ale to je fuk! Jak mi to mohl udělat?! Pomalu se ve mně vzmáhá zlost. Posadím se. Uhne hlavou. Pokusím se vstát. Musím se pevně držet okrajů koše, abych zůstala vzpřímená.
Když skončím, zvedám hlavu. Někde mezitím jak jsem kecala a kecala, se stačil posunout blíž, takže se teď dotýkáme koleny. V duchu si zanadávám, jelikož zjišťuji, že mě to jaksi uklidňuje. Bojím se mu podívat do očí. Bojím se, co v nich uvidím. Znechucení, zlost? On ale, místo toho, aby mě okamžitě zabil, nebo vyhodil, začíná vyprávět Svůj příběh.
Chvíli na sebe upřeně a překvapeně zíráme. Ani jeden nevíme, co dělat. Jako děti jsme byli nejlepší přátelé, ale teď stojíme každý na jiné straně. Už se připravuji k ráně, která by mi dovolila uniknout, když promluví.
"Počítám." To jediné slovo. Sedm písmen. Přesně řekl, co mám udělat. Vzpomněl si, stejně jako já, na ty doby, kdy jsme si takto hráli. "Počítám" byla jakási formulka, po jejíž vyřčení jeden z nás počítal do padesáti a druhý se schovával. Hrálo se nejen na to nebýt viděn, ale i na překvapení počítajícího. Běžím. Ani jsem si to neuvědomila. Mé nohy automaticky míří k mé nejoblíbenější schovce. Nikdy ji nenašel. Cest z ní je bezpočet, ale k ní vede jen jedna, a tu znám pouze já.
"Žil jsem v malém domku s rodiči a třemi mladšími sourozenci. Nebyli jsme moc bohatí, a proto jsem často chodil do lesa na lov. V ten den, když se to stalo, jsem právě byl v divočině. Vrátil jsem se pozdě večer s chabým úlovkem. Vešel jsem do tmavého domu a tiše otevřel dveře do kuchyně. Dřevo narazilo na odpor a tak jsem musel pořádně zabrat, když se mi konečně podařilo dostat do kuchyně…" hlas se mu zadrhl. "Bylo to strašné. Na zemi ležel otec a na něm matka. Oba mrtví v dalším pokoji byly ostatní sourozenci. Nikdo nedýchal. Tedy až na nejmladšího brášku. Jamieho. Přišel jsem k němu a pokoušel se ho zachránit. Nešlo to. Než naposledy vydechl, měl poslední přání "Prosím, pomsti mě, pomsti brášky a maminku s tatínkem. Musíš to udělat. Musíš ho zabít-toho s bleskem."
Kráčím bosá podél potoka. Někomu možná připadá příjemné chodit po kamenech bosky, ale o mně se to rozhodně říct nedá. Skoro při každém kroku šlápnu na nějaký ostrý, takže mám chodidla brzy otlačená a dodřené. Musím ale přiznat, že je to lepší, než jít v mých botách s podpatky (ano, mám to ozkoušené! Málem jsem si zvrtla kotník!) Je dost pravděpodobné, že vás zajímá, kam jdu. Ani se nedivím. Uvědomila jsem si, že když mi byly čtyři, vzali mně rodiče k jednomu jezeru. Byl to krásný den a to jezero mně tak zaujalo, že od té doby mně voda nesmírně přitahuje. No, a od té doby mám taky ráda kaštan. Po pikniku jsme se s taťkou procházeli, nejprve podél tohoto potoku, pak lesem, když tu jsme narazili na lesní mýtinu. Lemovaly jen a jen jehličnaté stromy, ale přímo uprostřed ní stál malý kaštan. Taťka odhadoval, že tu může růst maximálně čtyři roky (ano, taťka byl na rozdíl ode mě stromofil). Byl stejně starý jako já, a já jsem z toho měla hroznou radost. Nevědomky se usměju při pomyšlení na má dětská léta, a i na to, že jsem tam jako malá často chodila. Pak si vzpomenu ještě na něco. Zastavím se v půli kroku neschopna se pohnout. Jednoho dne se tam objevily další dva stromy a já tehdy myslela, že je tam někdo zasadil. Můj sen. Rozběhnu se a kašlu na má ubohá chodidla. Běžím, jako kdyby mně honila sama smrt. Ignoruju píchání v boku. Vlastně nevím, jak dlouho běžím. Nevšimla jsem si, že už jsem vběhla do lesa. Nedbám na větve, které mně šlehají do obličeje ani na ty malé, co se mi zarývají do nohou. Nevšímám si už vůbec ničeho, jen běžím dál a dál. Konečně doběhnu na lesní mýtinu obklopenou borovicemi. Je snad ještě krásnější než když jsem ji spatřila poprvé. Udýchaná se zastavím na okraji a zvednu hlavu, abych se podívala no to, co stojí uprostřed. Nevěřícně zírám na tři stromové velikány v trojúhelníku - kaštan, tis a borovici. Mám pocit, že co nevidět omdlím…
Okamžitě se narovnám. Začíná se mi rozjasňovat. To musí být omyl. Určitě… Není možné, aby to udělal… Jackie se na mě soucitně podívá. "Ty víš, že to tak je. Cítíš to. Udělal to tvůj bratr." Zvedám se na nohy. "Musím na vzduch,"prohlásím a rychlými kroky si to mířím ven z jeskyně. Když se dostanu na čerstvý vzduch, dám se do běhu. Slyším, jak za mnou Jackie křičí, ale já ho nevnímám. Naprosto se uzavřu okolí. Zase mě pohltí ten nesnesitelný pocit. Proč? Proč? Proč? Běžím, běžím a běžím dál. A najednou se zastavím. Ne pro to, že bych snad nemohla. Zrak upírám na mýtinu, která se z nenadání objevila přede mnou. Uprostřed se tyčí tři stromy. Borovice, tis a kaštan.
Přeskok několika odrazovými body a dlouhý běh mi dali zabrat. Sedím teď na dobře skryté střeše jednoho z domů. Pode mnou se rozkládá celé Město. Zdá se to věky od chvíle, kdy jsem tu byla naposledy. Město se takřka nezměnilo. Jen jeden detail upoutá mou pozornost. Možná tam stály i předtím a já si jich jen nevšimla, ale… No, teď tady rozhodně jsou. Tři mohutné stromy. Tis, borovice a kaštan. Jsou mi něčím povědomé. Někde jsem je nedávno viděla. Velmi nedávno, dochází mi. Ale to je nemožné. Tady jsem ve Městě ne...Tam. A přesto tu jsou. Tři stromy ze snu…
Joillapa, Katy, Zuzka
wow...
1)jste borky, že jste dokázali sepsat povídku ve třech
2)je to úžasné nevím co bych vytkla... zápletka geniální, všechny tři píšete skvěle a už mi dochází pochvalné výrazy :) ...